Nevím, jestli jsem tak omezená a neprogresivní, ale opravdu si nedokážu představit integraci svého syna v běžné škole. Jasně, pokud má dítě (jakkoli vážný) fyzický handicap, ale intelektově je v normě, není většinou k zařazení do speciální školy důvod. Ale u dětí s mentálním a kombinovaným postižením nejde přece jenom o to, zda se školní budova hemží schodišťovými plošinami!
Můj syn chodí do 6. třídy a vzhledem ke střední mentální retardaci coby bonusu k DMO se vzdělává ve speciální škole podle rehabilitačního programu pomocné školy s individuálním výukovým plánem. Dobrá, představme si ideální situaci - najdu běžnou školu, která bude ochotna jej přijmout a která bude technicky připravena na inkontinentního vozíčkáře (bezbariérové úpravy, na WC přebalovací stůl a zvedák), najmu asistenta. Ale jak bude probíhat výuka? Rehabilitační program sestává z 5 předmětů, které se obsahově nekryjí s předměty vyučovanými v programu "základní škola". V 6. třídě se u zdravých dětí běžně střídají kantoři na jednotlivé předměty. Všichni budou muset být zároveň speciální pedagogové? Češtinářka přeruší výklad o slohových útvarech a odběhne udělat klukovi orofaciálku? Matikář dokončí vysvětlování postupu sestrojení rovnoramenného trojúhelníka a půjde se synem procvičovat číselnou řadu do 10?
Většina dětí s MR, mého syna nevyjímaje, má potíže se soustředěním, udržením pozornosti po delší dobu, zvýšenou únavností. Vydržet čtyřicetiminutovou vyučovací jednotku je utopie. Po patnácti, dvaceti minutách práce takové dítě obvykle potřebuje odpočinek, rozptýlení. Pokud se ho dítěti nedostane, nastupují nejrůznější způsoby, jak na sebe upozornit, a zkuste pak žactvu nastínit základní znaky gotické architektury za nepřetržitého jekotu požární sirény.
Spousta dětí s kombinovaným postižením má různé lahůdkové libůstky, vyplývající ze zvýšené dráždivosti nervové soustavy. Můj syn je citlivý na náhlé nezvyklé zvuky, které u něj vyvolávají intenzivní úlekové reakce, vyúsťující někdy až v epileptický záchvat. Ve třídě s pětadvaceti pubertálně rozjívenými spolužáky a chrchlajícím školním rozhlasem bychom dávkovali antikonvulziva lopatou.
A ve stejném duchu bych mohla pokračovat dál. Integrace je úžasná věc, ale nehodí se pro všechny. Raději zůstanu nemoderní starou bábou, vděčnou za "skleníkové prostředí" speciální školy.

Na paní senátorce je znát že asi moc často nejezdí mimo Prahu a nezná podmínky tady na venkově. Ve chvíli, kdy je i naše vesnická školka nacpaná k prasknutí snažit se v ní umístit dítě se zdravotním postižením je nemožné. Navíc jsou to většinu školky postavené v 70. letech, takže o nějaké bezbariérovosti nemůže být řeč a většinou ani při rekonstrukci se nepočítá s člověkem na vozíčku. Například v naší školce proběhla rekonstrukce před dvěma lety, pouze se oddělila část třídy a v té oddělené části se vydávají obědy důchodcům a obecním zaměstnancům, tam se sice udělal bezbariérový vchod, to je na první pohled fajn, ale... Do třídy se vejde méně dětí a během dne musí děti někdy chodit z prvního patra do druhého takže dítě na vozíčku, nebo méně pohyblivé. Navíc ten bezbariérový vchod se zamyká mimo dobu oběda, ke vchodu kudy chodí děti do a ze školky vedou schody, tady by měl samozřejmě problém i rodič s pohybovým postižením. O ochotě přijmout takové dítě ani nemluvím, když Kačka dostala první záchvaty, a ještě byla mentálně v pořádku, tak mi nejdřív řekli, že mám jít do PPP, pak ji sice zaintegrovali a od státu vybrali peníze, ale tím naše docházka skončila, prostě proto, že nechtěli shánět asistenta a bez toho to nešlo.
Ve škole to sice bylo s ochotu úplně něco jiného, možná i pro to že dva roky před Kačkou byl zaintegrován chlapeček s DS. Paní ředitelka nás přijala ochotně, paní vychovatelka z družiny si udělala kurs a mohla nám dělat pedag. asistenci. Jenže pak po velkém zhoršení a operaci, kdy už jsme byli mentálně dva roky za vrstevníky se učila s paní asistentkou v prázdné družině, já tam byla kdyby se něco dělo s čím by si paní vychovatelka nevěděla rady. Kluci ze třídy se jí při HV posmívali, že neumí zpívat a do kontaktu s dětmi už skoro nepřišla. A škola taky není bezbariérová. Takže to už nějak postrádalo smysl. V r. 2009 už jsme zvládly jen září a část října a pak skoro rok střídavě v nemocnicích (většinou) a občas doma. V loni v pololetí jsme nakonec byli rádi že se nás ujali v ZŠ speciální. Zatím za námi jezdí domů jednou za týden.
Moc se mi líbili argumenty paní Šiklové.

Tak jsem pořad taky konečně shlédla. Ta senátorka je fakt mimo. Výborná byla Šiklová, která dost trefně různé věci komentovala. Zvlášť to, že nebýt demonstrace, nikdy by se ta problematika nedostala v takové míře do médií. Za to patří všem, kteří se osobně zůčastnili velký dík!