1. Práce u stolečku (tzv. krabicové úkoly)

V tomto textu nenajdete žádnou teorii, jen konkrétní příklady aplikace některých technik z komplexu strukturovaného učení pro konkrétní dítě, mého syna Tomáše, který má diagnostikovaný Aspergerův syndrom. Píšu o období, kdy měl 6–7 roků a byl předškolák.

Pokud si chcete udělat povědomí o strukturovaném učení, doporučuji např. tyto zdroje:

• Moničin blog o Járovi (a strukturovaném učení): http://www.ojarovi.estranky.cz/clanky/o-strukture-a-uceni,
• stručný článek na dobromysl.cz: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1220,
• podrobnější článek včetně základů metodiky na autismus.cz: http://www.autismus.cz/strukturovane-uceni/strukturovane-uceni-2.html,
• Strukturované učení, Věra Čadilová, Zuzana Žampachová, Portál 2008: http://obchod.portal.cz/produkt/strukturovane-uceni/,
• Struktura a strukturované úkoly pro děti s autismem, Lenka Hladká, Alena Pavlištíková, 2008: http://www.alenka-os.cz/kniha.html.

Dvě zmíněné knihy vyšly shodou okolností ve stejnou dobu, na konci roku 2008. Předtím nebyla v češtině k dispozici žádná kniha zaměřená přímo na strukturované učení. Tak to bylo i v době, kdy jsem prvky ze strukturovaného učení zaváděla u nás doma. Absolvovala jsem v SPC třídenní kurs pro rodiče, ale časem mi dost začala chybět uceleně popsaná teorie. Někdy jsem byla nucena poněkud improvizovat a nevěděla jsem, jestli mě intuice vede správně. (Neměla jsme bohužel možnost supervize z našeho SPC pro děti s PAS, kvůli velké pracovní vytíženosti tamních pracovníků.

1. 1. Úvod

Cíl: Práce u stolečku jsme doma zařadili jako přípravu na školu, aby si Tomášek zvykl dělat i ty úkoly, které ho nebaví, a aby si celkově zvykl na soustavnou práci. (Hned zpočátku jsme si dali pravidlo, že od stolu nesmí odcházet kromě případů, kdy potřebuje jít na WC. Kdykoli jsem v tomto polevila, tak si Tomášek těžce znovu zvykal a byl roztěkaný, což bylo pro mě dostatečné poučení, že tohle pravidlo je opravdu nutné a že je v Tomáškův prospěch to mít takto nastavené.) Další cíl práce u stolečku byl, aby byl schopný plnit zadání od jakékoli dospělé osoby a spolupracovat nejen s rodiči. Šlo tedy i o větší Tomáškovu nezávislost.

Výchozí stav: Jak je asi zřejmé z předchozího odstavce, Tomášek měl v tomto věku problém reagovat na pokyny cizí dospělé osoby (někdy to zvládl velmi dobře, jindy naopak nespolupracoval vůbec; nyní se to velmi zlepšilo, aktuálně má 8 roků a dokáže plnit i frontální pokyny od paní učitelky ve škole, což je v jeho případě hodně velký pokrok). Tomášek dokázal odmalička velmi dlouho vydržet u činností, které ho bavily, naopak u toho, co mu nešlo a co dělat nechtěl, bylo obtížné ho udržet a vůbec ho k takové činnosti motivovat.

Kdy jsme začali: dva měsíce před jeho šestými narozeninami, tj. v jeho předškolním věku.

Jak dlouho jsme takto pracovali: Tomášek dostal odklad školní docházky, takže jeho předškolní období se protáhlo. Strukturovaně pracoval u stolečku asi rok a půl, s frekvencí 3–5krát týdně (kromě letních prázdnin), práce trvala 15–30 minut, podle zadaných úkolů.

Kolik úkolů dělal: od začátku jsme chystali pět úkolů, což se nám osvědčilo, takže jsme to tak ponechali celou dobu.

Motivace: současně s motivací sociální (pochvalou) jsme celou dobu používali i motivaci hmotnou (drobná sladkost) nebo odměnu oblíbenou činností (nejčastěji počítač). (Jen poznámka, abyste si nemysleli, že jsem ho bůhvíjak trápila: U počítače za odměnu častokrát trávil mnohem víc času než samotným plněním úkolů :)

Po formální stránce jsme měli „strukturu“ přizpůsobenou našim domácím podmínkám. Úkoly jsem mu nechystala do krabic, ale na hromádku na sebe (nahoře byl vždy první úkol), většinou jsem je dávala do průhledných euroobalů formátu A4. Tomášek si potřebné věci z fólie vytáhl a po splnění je vrátil zpět. Pokud se jednalo o list papíru, napsala jsem na papír jen číslo úkolu a ani jsem jej nedávala do obalu. Tomášek si odebíral úkoly z hromádky na levé straně svého psacího stolu a po splnění je dával do krabice na zem po své pravé ruce. (Ze začátku neměl Tomášek ještě psací stůl, dělal úkoly v kuchyni, kde nebylo z prostorových důvodů možné přesně dodržovat levo-pravé uspořádání pracovního místa; zdá se mi však, že to nemělo na plnění úkolů žádný vliv.) Kromě čísel na úkolech a odkládání do krabice si Tomášek za každý úkol dal na magnetickou tabulku magnetku s číslem úkolu (1, 2, 3, 4, 5). To se nám ale příliš neosvědčilo a nebylo to vlastně nutné: Úkoly si plnil ve správném pořadí i tak a na magnetky navíc často zapomínal. Přiřazovaní magnetků se mu ale přesto líbilo (pokud nezapomněl, měl vizuální kontrolu, u kterého je úkolu a kolik zbývá do konce), takže jsme tento prvek u práce u stolečku ponechali.

1. 2. Nácvik oblékání

Na kursu v SPC jsme byli vybídnuti, abychom si stanovili nějaký cíl, něco, čemu se chceme s dětmi pomocí strukturovaného učení věnovat, čeho chceme dosáhnout.

V Tomáškově případě jsem o tom nemusela dlouho přemýšlet. Měl skoro šest roků a přitom měl velké problémy s oblékáním. Dokázal si oblečení sundat, ale obléct si uměl jen tepláky a obout papučky. Měl problém s obouváním ponožek, což mu někdy šlo, ale většinou ne, nedokázal si obléct mikiny přes hlavu, košile, bundy o punčocháčích ani nemluvím… Jakékoli pokusy o nácvik oblékání bojkotoval.

Zkoušeli jsme samozřejmě postup oblékání vysvětlit postupně po jednotlivých krocích, ale výsledkem byly jen scény. Na kursu ve speciální škole jsem viděla, jak se děti (o dost starší než Tomášek) oblékají a jak si umývají ruce podle kreslených „rozkrokovaných“ návodů. A slyšela jsem hodně o tom, jak je pro autisty důležitá vizualizace.

Sice jsem moc nevěřila, že to zabere i u Tomáška, ale chtěla jsem to zkusit. Nejprve jsem mu proto do struktury zařadila nácvik oblékání ponožek a nakreslila mu grafický návod a všechno jsem mu předem vysvětlila a ukázala. Ve struktuře měl pět úkolů.  Jeden z nich byl sundat si ponožky, které měl právě na sobě, obléknout si ponožky z fóliového obalu, sundat je, obrátit je na líc, uklidit zpět do fólie a znovu si obout ty původní. Moc jsem nevěřila, že to opravdu bude dělat. Ani manžel tomu nevěřil. Přesvědčit kdykoli Tomáška, aby si sám jen zkusil nějaké ponožky obléct, byl nadlidský výkon. Ale ono to kupodivu klaplo a Tomášek si celou strukturu včetně ponožkového úkolu splnil (ostatní úkoly byly vybrané tak, aby ho bavily, a udělal by je určitě rád i bez struktury a bez odměny). Nechápali jsme… :)

Po tomto prvním úspěchu jsem mu zařazovala do struktury nácvik oblékání všech druhů oblečení, se kterými měl problém, a on se postupně během asi dvou měsíců všechno naučil. Nikdy bych nevěřila, že to půjde tak rychle. Do druhého dílu tohoto textu chci zařadit kapitolu Procesuální schémata, ve které najdete i konkrétní příklad, rozkrokovaný návod na oblékání bundy a pláštěnky, který jsem Tomáškovi vyrobila. Také se tam chci podrobněji rozepsat o tom, jak jsme potom tyto Tomáškovy nově získané dovednosti další asi dva měsíce dávávali dohromady, aby si kousky oblečení zvládl obléknout ve správném pořadí. To už ale nebylo v rámci práce u stolečku.

1. 3. Grafomotorika

Tomášek začal poměrně pozdě cíleně kreslit. Až kolem čtvrtých narozenin. Jako malé batole si rád čmáral, jako asi většina dětí, a měl dokonce moc hezký úchop tužky. Tato jeho dovednost bohužel vymizela a v době, kdy začal kreslit cíleně, držel tužku všemi prsty (jako vařečku :)) a ruku měl zkroucenou palcem dolů. Dost dlouho jsem ho nechala, protože kreslil moc rád a s velkým zaujetím a produkoval ohromné množství pokreslených a popsaných papírů. Byla to pro něj důležitá náplň času. Dokonce dokázal i s tímto podivným úchopem kreslit docela hezky (přiměřeně věku).

Když měl Tomášek 6 roků a 5 měsíců, navštívili jsme pedagogicko-psychologickou poradnu. Sama jsem už cítila, že by bylo na čase s tím špatným úchopem začít něco dělat. Paní z PPP mi dala různé tipy a rady (na spec. tužky a držáky, prac. sešity…). Tomášek ovšem v poradně nechtěl ani slyšet o tom, že tužku drží špatně. Domluvili jsme si další návštěvu za měsíc a já jsem si po cestě domů lámala hlavu, jak Tomáška přesvědčit, aby to zkusil jinak a přitom abych ho úplně neodradila od kreslení a psaní. Bylo to přesně v době, kdy už zvládl oblékání, a z grafomotoriky se tím pádem stalo další velké téma naší domácí struktury.

Napřed jsem mu nakreslila grafický návod, jak má správně držet tužku. Byla to pro něj velká změna a reagoval hodně podrážděně. Nechtěl to vůbec zkoušet. Bez slíbené odměny bychom nedokázali zřejmě nic. Nakonec slíbil, že bude tužku držet podle návodu a jeden úkol s takto drženou tužkou nakreslí (bylo to nějaké jednoduché „projíždění drah“). Ostatní písemné úkoly ze struktury jsem ho zatím nechala dělat jeho způsobem. Další specialitka byla, že si vymínil, že ho nikdo nesmí vidět, když drží tužku „podle návodu“. To jsem respektovala. Doufala jsem, že přes to přese všechno bude časem správný úchop používat i sám od sebe, že se „vařečkový“ způsob postupně odnaučí.

Myslela jsem, že nás čekají měsíce tvrdé práce. Opět jsem svého autíka neodhadla. :) Teprve jsem se tenkrát učila, že největší problém pro něj není něco nového se naučit, ale je pro něj bolestné hlavně to, že jde o změnu. O změnu v zaběhnutých zvyklostech. (Ponožky mi oblékala maminka, teď si je mám oblékat já? Proč to měnit, když to tolik roků fungovalo bez problémů? Nebo: tužku jsem držel takto a i když je to vlastně nepohodlné, tak to měnit nebudu, všechno je lepší než změna.)

Právě strukturované učení, které vzniklo přímo na míru autistickým dětem, mi dalo do ruky strategii, kterou jsem tolik potřebovala. Netvrdím, že je to jediný možný způsob, jak dítě s PAS něco nového naučit. Nemyslete, že bylo pro mě lehké přijmout motivační systém. Samozřejmě jsem se neubránila myšlenkám na to, jestli svoje dítě vlastně neuplácím. A jestli to nebude časem spíš kontraproduktivní.

S úchopem tužky to dopadlo tak, že Tomášek během pouhého jednoho měsíce udělal velký pokrok. Na kontrole v PPP se mě paní speciální pedagožka nejprve zeptala, jak Tomášek kreslí, jestli je nějaká změna. Já jsem jí musela říct, že vlastně nevím, že jsem se na něj dodneška nesměla dívat. Ale že mu věřím, že při práci u stolečku dodržuje, na čem jsme se domluvili. Naštěstí to vzala s humorem :) Pak vybídla Tomáška, ať jí něco nakreslí. On si sice správný úchop předem nachystal pod stolem, abychom ho přitom neviděly, ale pak kreslil před námi, držel tužku skoro bez chyby a s jistotou. Byl moc pochválený a další kontrola na grafomotoriku už nebyla nutná. Do struktury jsem potom přidala druhý úkol, u kterého bylo výslovně řečeno, že při jeho plnění musí Tomášek správně držet tužku. A já jsem s radostí sledovala, jak správné držení postupně přijímá za vlastní a jak je postupně začíná používat i tehdy, když nemusí. Úkoly na grafomotoriku jsem mu do struktury zařazovala ještě celý jeden rok až do konce jeho předškolní docházky; pracoval zejména podle těchto publikací:

Prošli jsme je od začátku do konce, obtahovačky dokonce několikrát. Musím podotknout, že Tomášek neměl nikdy úkoly na grafomotoriku příliš rád, většinou při přípravě struktury smlouval o každou čárku, kterou bude muset ten den udělat, ale úkoly si přesto plnil spolehlivě. Zabírala motivace a časem i získaný pracovní návyk.

1. 4. Na závěr

Se strukturou jsme skončili s Tomáškovým nástupem do 1. třídy, protože jsme ho nechtěli přetěžovat povinnostmi. Když si ten rok a půl promítnu zpětně, rozhodně to podle mě nebylo zbytečné úsilí. Tomášek dělal většinu úkolů rád, tento způsob práce mu vyhovoval po formální stránce a já jsem se snažila, aby se mu líbil i obsahově. Naučil se nové dovednosti, které nutně potřeboval zvládnout. Dále si zvykl na soustavnou práci u stolu. Čekala jsem v první třídě těžké boje při psaní domácích úkolů, ale Tomášek si od začátku domácí úkoly dělá samostatně a spolehlivě. Hodí se, že je zvyklý neodcházet od rozdělané práce. (Nemyslím si ale, že je to jen zásluha v článku popisované soustavné přípravy na školu. Vím, že máme výhodu, že Tomášek nemá ADHD, znám docela dost aspíků s touto přidruženou diagnózou a vím, jak je to často pro rodiče náročné.)

Příště:

2. Procesuální schémata
3. Strukturování domácího prostředí
4. Strukturování času
5. Logopedie (jen pár postřehů)

Na závěr ještě přidám příklady úkolů, které jsem zařazovala Tomáškovi do struktury:

skládanky, puzzle, vkládačky a provlékačky (používali jsme vše možné, co máme doma), skládání obrázků z mozaiky a ze zažehlovacích korálků, navlékání korálků v daném pořadí, „písemné“ úkoly z časopisu Sluníčko a z různých pracovních sešitů pro děti, které jsou dostupné na trhu (velký výběr těchto publikací mají  např. v Levných knihách), dětské sudoku, bludiště, spojovačky (spoustu těchto úkolů jsem stahovala a tiskla z internetu), drobné domácí práce: úklid nádobí, mletí rohlíků, už zmiňovaný nácvik oblékání a úkoly na procvičování grafomotoriky. Některé úkoly jsem zařazovala opakovaně, jiné jen jednorázově.

20. února 2009, Ewa

O Tomáškovi

Tomáškovi je nyní 8 roků. Aspergerův syndrom mu byl diagnostikován před 2,5 lety. Od té doby, co jsme si s manželem přečetli knížku Tonnyho Attwooda Aspergerův syndrom, věděli jsme téměř jistě, že náš syn dostane právě tuhle diagnózu.

Už odmalička jsme věděli, že náš Tom je zvláštní, měl velmi nevyrovnané schopnosti (poznal všechna písmena, ale ve čtyřech letech ještě čůral i kakal do plen, dávno počítal do tisíce, ale neuměl si natáhnout ponožky…), ale až jeho nástup do školky nás důrazně upozornil na jeho problémy v komunikaci a na jeho problémy s fungováním v kolektivu vrstevníků. Ve školce si nezvykl, problémy se spíše prohlubovaly, a tak jsme začali pátrat. Před začátkem dalšího školního roku už jsme měli jasno a mohli jsme vyhledat cílenou odbornou pomoc.

O SPC pro děti s PAS

Pokud jste pravidelní návštěvníci tohoto webu (pro rodiče a přátele postižených dětí), možná tušíte, že děti s PAS (poruchou autistického spektra) starší tří let jsou u nás po diagnóze předány do péče některého ze sítě Speciálně pedagogických center (SPC); toto poradenství je poskytováno zdarma. Prostřednictvím celostátní sítě SPC se věnuje pozornost předškolní i školní docházce dětí s PAS a jejich cílené podpoře, aby mohly navštěvovat právě takovou školu, kterou zvládnou a která bude optimálně rozvíjet jejich schopnosti. SPC mají v rukou i dost velký trumf (podle mého názoru), můžou pomoc prosadit u svých klientů státem hrazeného pedagogického asistenta. Takže řada dětí, u kterých by to dříve bylo problematické, může být integrována v běžných MŠ, ZŠ a SŠ. Jen pro úplnost: tahle koncepce plošné péče je vlastně pořád tak trochu novinka: SPC specializovaná na autismus začala vznikat v roce 2004. Školní docházka je pro život našich dětí samozřejmě klíčová věc, a proto se na ni upřel zájem odborníků. Nicméně co se týká dalších služeb pro autisty a jejich rodiny, např. individuálních terapií, sociálních nácviků, vzdělávání rodičů, rodičovských terapeutických skupin apod., je nabídka v ČR pořád velmi nedostatečná. (Jedinou světlou výjimkou je Praha.)

O kursu

V „našem“ SPC jsem měla možnost koncem roku 2006 absolvovat kurs pro rodiče předškolních dětí s PAS na téma Strukturované učení (a jeho aplikace doma). Kurs nebyl příliš teoretický, byl spíše hodně interaktivní, mluvili jsme o svých konkrétních dětech a konkrétních problémech a několik hodin jsme strávili ve speciálních třídách, kde se autistické děti vzdělávají podle metodiky strukturovaného učení, takže jsme viděli konkrétní aplikaci těchto metod v praxi.