Hezký den všem,
chtěl bych poděkovat Žlababě za pěkné stránky pro rodiče "speciálních dětí". Protože náš život je už rok spojený se Son-rise, napíšu něco o nás. Jsem rád, že sem Žlababa vnesla toto téma, líbí se mi, že se tu diskuse vede méně konfrontačním stylem než na stránkách Instinktu, že tu můžeme vzájemně sdílet své příběhy.
My jsme zjistili, že náš chlapeček je autistický, v prosinci 2007. Tehdy nás v souvislosti s jeho problémy poprvé napadlo slůvko "autismus" a začali jsme si hledat v různých knížkách a na internetu další informace, které nám naše podezření potvrzovaly (Tobík nereagoval na své jméno, neukazoval, nemluvil, nehrál si funkčně s hračkami, u aut si např. točil kolečky apod.). V té době neměl ještě ani dva roky a bylo nepravděpodobné, že by se mu byl některý z našich odborníků na strukturované učení ochoten více věnovat (i ve speciálních školkách jsou nejmladší děti kolem tří až čtyř let). Hledali jsme nějaký přístup, který by nám umožnil proniknout víc k Tobíkovi, aby si s námi začal hrát a měl potěšení z naší přítomnosti. K některým věcem jsme došli tak nějak intuitivně – všimli jsme si například, že Tobík je schopen ještě nejvíc reagovat na jednoduché interaktivní hry, jako třeba, že se mu člověk schoval a udělal na něj s výraznou mimikou hlasitě „kuk“. Pak jsme se dostali ke knížce „Son-rise: zázrak pokračuje“ (nejdřív jsme ji přelouskali v polštině a až potom jsme zjistili, že už je přeložena do češtiny) a moc nás tento přístup zaujal, líbil se nám jejich lidský přístup, stavění na vlastní motivaci dítěte, neodsuzování jeho repetitivních činností – „ismů“. Son-rise nás tak zaujal, že jsme se jej hned začali pokoušet doma uplatňovat – z naší miniaturní koupelny jsme udělali provizorní hernu, kde jsme se Tobíkovi začali tímto způsobem věnovat. Tobík rychle reagoval na joining, když jsme se spolu s ním začali věnovat jeho oblíbené činnosti, začal mít velký zájem o interakci s námi. V březnu 2008 jsme sehnali první dobrovolnici – studentku speciální pedagogiky – která měla již zkušenosti s uplatňováním Son-rise programu v Olomouci a která měla hlavně velký zájem o všechno, co by mohlo „autíkům“ pomáhat. Byla první člověk, se kterým jsme mohli do hloubky sdílet všechno o našem dítěti. Později se nám díky dobrým lidem podařilo sehnat ještě čtyři další dobrovolnice, které všechny jednou týdně chodí za Tobíkem a mají ho moc rády. Tobík si na ně velice zvykl, hru s nimi si opravdu užívá, těší se na ně a často je už ve dveřích bere za ruku a táhne do herny (ta už je trochu lepší než na počátku, v koupelně to bylo neúnosné, takže jsme vyrušili naši ložnici a udělali provizorní hernu tam). Moc nám pomohla také Linda Cecavová, která je jedinou českou terapeutkou Son-rise programu a která byla ochotná za námi přijet, i když je na mateřské s dvěma dětmi. Předala nám spoustu cenných rad a zkušeností a její návštěva byla pro nás opravdovým povzbuzením. Nikdo nás nenutil nikdy k absolvování kurzů Son-rise v Americe nebo v Anglii, i když bychom se rádi (alespoň jeden z nás) v budoucnu zúčastnili alespoň úvodního kurzu Start-up, který je nejen velmi informativní, ale podle zkušeností rodičů, kteří se jej zúčastnili, je i silně prožitkový.
Diagnózu jsme dostali loni v dubnu – dětský autismus střední symptomatiky. Son-rise děláme nyní již rok a snažíme se tento přístup kombinovat s dalšími terapiemi – s gfcf dietou, vitamínovou terapií (speciální multivitamín pro autisty Super-nuthera), s Handle přístupem, s prvky senzorické integrace a inspirujeme se i u metodiky cvičení Veroniky Sherborne. Tobík sice zatím prakticky nemluví (teprve bude mít tři), ale je velmi sociální, má rád nás i ostatní lidi, kteří za ním chodí, postupně začíná chápat funkční hru s hračkami, víc reaguje na různé podněty, které jej dříve nechávaly lhostejným.
Přeji všem rodičům, aby se jim s jejich dětmi dařilo, ať už se věnují jakémukoliv přístupu či terapii a abychom dokázali být v těchto ohledech k sobě tolerantní a mohli se tak vzájemně inspirovat.

Všechny srdečně zdravím a píši po velice dlouhém čase.Minulý týden jsem byl na velice zajímavé přednášce o autistově duši ,která byla v Galerii Cesty ke světlu v Praze,kde byl i host pan Grof-psychiatr-bylo plno a proběhla velice zajímavá debata na které jsem cítil velice dobrou atmosféru-pro mě je paní profesorka STRUNECKÁ ,člověk ,který tématům nejenom ,že dává odbornost ,ale hlavně kus svého srdce -velice ji záleží na dětech a dává velice užitečné rady a postřehy .Galerie je krásný prostor kam chodí i hendikepované děti relaxovat.Na této přednášce jsem se potkal s Pavlem a společně jsme navštívili Palečkovi o kterých byl článek v Instinktu.Je to příjemná mladá rodina ,byli tak hodní,že jsem u nich pžespal v herně -Pavel jel ještě v noci směr jihovýchod.Další den jsem měl možnost strávit nějaký čas v herně s Jáchymem -všechny jsem viděl prvně-herna byl krásný prostor ,kde převažovalo dřevěné obložení.Dobrá zpráva je ,že Palečkům se podařilo vybrat peníze na cestu na terapii i s Jáchymem do Option Institutu,kde se chystají v červenci-zase budou zajímavé informac e.Zítra se koná v Olomouci 3 denní kurz UK 3-Usnadňovaná komunikace-(kde je podmínkou absolvování UK1 a UK2-bude tu host z Francie a jelikož Cathrine Božoňová je francouzska žijící u nás tak bude i tlumočit.Jako host má přijet i Vlado Mokráň a první den bude mít i přednášku o son-rise.Po článku v Instinktu stoupl zájem rodičů o son-rise,takže i přes některé podpásovky v diskuzi ,lze říci,že dobrá věc se podařila i přes krkolomnou cestičku.Přeji nejenom Palečkovým ,ale i všem ostatním mnoho úspěchů a radosti z dětí.