Narazila jsem na článek náhodou včera a chtěla jsem dnes panu Třešňákovi napsat, zda bych zde mohla článek pověsit. Tak mu napíši poděkování za to, že článek do Respektu napsal a jak jej napsal.

"Zničit se mesiášským sebeobětováním, zahořknout z pocitů ukřivděnosti, vyhořet, upínat
se k falešným nadějím nebo utéct (ať už vnitřně nebo doopravdy), to všechno jsou nejen časté konce rodičů dětí s těžším postižením. Jsou to démoni, v jejichž přítomnosti žijeme každý den. Problém sociálních škrtů, které v současnosti prosazuje Nečasova vláda, je v tom, že napomáhají právě těmhle démonům."

A to si právě ti zdraví neuvědomují. Asi se nemůžeme divit, tato zkušenost je zřejmě nesdělitelná a nepřenosná.

Napadá mne - neměli bychom víc využít média v prospěch naší věci?

Četla jsem ten citát zcela fascinovaně několikrát a naprosto souhlasím..Můj exmanžel utekl - nejdříve vnitřně, pak doopravdy a já tu střídám ty ostatní démony (krom pocitu ukřivděnosti).
Kéž by bylo takových článků více a alespoň někteří "zdraví" naši situaci lépe pochopili...Ale asi je zkušenost v tomto případě opravdu nepřenosná (někdy bohužel).
Určitě si článek přečtu celý, děkuji za tip.
Petra

jsem náhodou včera narazila také a chtělo se mi křičet, řvát a ječet. Úlevou. Úlevou nad tím, že někdo našel přesná slova pro to, co cítím, ale nedokážu pojmenovat.
Za bezmála třináct let speciálního mateřství jsem si vypěstovala docela slušnou alergii na útěšné věty typu "když se mu budete věnovat, všechno dožene" (nedohnal, tedy jsme se nevěnovali dost?), na nadšené výkřiky "on je takové sluníčko!" (ale nikdo s ním nevydrží déle než půl hodiny) a na povzbuzující historky kolující zejména internetem (co mi furt vnucujete to zatracený Holandsko, já FAKT CHTĚLA do Itálie, kde se to dá, ksakru, reklamovat???!!!). O to víc oceňuji článek autora, který vidí a dokáže věc popsat realisticky, civilně, bez nasládlého odéru, do něhož občas média problematiku postižených dětí (ale i dospělých) halí ve snaze učinit ji pro "zdravou" veřejnost stravitelnější, bez patosu, který obvykle podobná témata provází.
Díky, pane Třešňáku.

A to chceme pro naše o.s. v červenci zažádat o dotace na magistrátu města Brna na rozjetí terénní služby ranné péče pro naše autiděti,která v Brně neexistuje.
Já ji totiž vnímám jako takovou první pomoc po sdělení diagnózy....Aha porucha autistického spektra a co dál.....

během které nevynechal nic, ani exkrementy, o kterých se moc nemluví, ale které jsou součástí života autíků a jejich rodin.
Žádná slaďárna o tom, jak jsou rodiče silní a pod.
Človíček se setkává mediálně jen s autistickými dětmi, které jsou určitým způsobem geniální, spokojené ve svém vnitřním světě. Ale kolik jich takových je ve skutečnosti?
Pak se setkám s takovým příkladem, kdy mi jeden manažer vykládal, že jim pojišťovna odmítla uhradit léčebné výlohy za pobyt klienta v blázinci v Egyptě, kde byl tento muž umístěn poté, co dostal na pláži (dle mne měl schizofrenickou příhodu)záchvat a začal bojovat s ostatními. Pojišťovna usoudila, že byl blázen již i předtím a odmítla hradit. Manažer nevěděl, že mluví s matkou autistického syna a rozohnil se s příhodou o bláznovi.
Žádný klient, jen blázen a blázen.
Nevím podrobnosti, zda braL doma zodpovědně léky, nebo se léčbě vyhýbal, proč takto pojišťovna postupovala, ale bere mne husí kůže, když si pomyslím, co vše se může stát u našich dětí, jen proto, že někdo prohlásí, že se na toto pojistka s léčebnými výlohami nevztahuje, neb jde o chronické onemocnění.
Ale to jsem zase uskočila od tématu.