14. září to budou tři měsíce od prvního dne léčby u dr. Evy Augustínové. A já mám další pokroky, tentokrát jsou záležitostí taky "čistě myšlenkovou". Zabírá to!

Kdybych měla shrnout zásadní pokroky po fyzické stránce, které se teď právě dopilovaly do dokonalosti, tak se mi vrátil úchop do levé ruky, kterou jsem před léčbou (navzdory diagnoze diparéza = rozvíjející se trispastický syndrom se chystal pan docent napsat až příště, že ještě počkáme) pomalu přestávala použíívat, a těsně předtím jsem už ani nevěděla, jak hýbat s prsty. Spojení od mozku k ruce prostě vymizelo. Teď je zpátky a dokonce už do levé ruky beru věci automaticky. Pravá vždycky dominovala, ale teď, když něco pravou dělám, levou si dokážu pomoct. To jsem nikdy předtím neuměla.

Spazmus se ani po 2,5 měsících nevrátil, naopak jsou nohy stále uvolněnější (před týdnem jsem poprvé od začátku léčby dokázala udělat abdukci pravou nohou vleže na boku, a když ležím na zádech, dokážu se oběmi patami dotknout třísla druhé nohy. Dřív mě tam spazmus nepustil a jakákoli flexe v kyčli mě bolela.

A co se děje s myšlením?

Jednou velkou překážkou v matematice a vůbec ve všem, kde se vyskytují čísla, bylo to, že když jsem měla něco z hlavy vypočítat nebo když mi někdo něco diktoval, tak jsem hned nevěděla, o jaké číslo se jedná. Neřeklo se "osm", a nenapsala a nevěděla jsem hned, že je to "osm", ale čísla (a vlastně i slova při diktátu) jsem si nejdřív v hlavě musela promítnout tak, jak vypadají napsaná. Nejdřív jsem si je musela představit graficky, abych věděla, o co ve skutečnosti jde (takže osmdesát dva nebylo v první fázi číslo, ale sněhuláček a labuť). Teď už si čísla ani písmena představovat nemusím, a okamžitě automaticky píšu. To samé je to s početními operacemi "z hlavy", takže nemusím už v duchu počítat na prstech postupně, ale hned mi naskočí výsledek. Jako by všechny vědomosti aspoň té základní matematiky v mozku už byly, ale teď teprve se vyhrnuly ven a rozbily to sklo, za kterým se schovávaly a odkud jsem je musela dostávat.

Před léčbou mě občas přepadaly záchvaty takového celotělového (a nejspíš podvědomého) třesu, kdykoli něco nebylo přesně tak, jak to mělo být. Viděla jsem třeba v řadě vysázené kytky, a když jedna kytka vybočovala z řady třeba o milimetr, nebo byla od druhé vzdálená o něco víc než ostatní, okamžitě jsem to poznala (nikdo jiný si toho třeba nevšiml) a začala jsem se z toho klepat a šílela jsem, dokud jsem na to nezapomněla, což trvalo dlouho. Jako by to byl nějaký přehnaný detailismus, ale mně to působilo opravdu psychický problém.

Další změnou je to, že mám větší kontrolu nad svými myšlenkami a představami vůbec. Nemyslím si, že to, že jsem ji před léčbou neměla, souviselo třeba s pubertou, protože se mi stávalo to, že někdo řekl nějaké slovo nebo něco napsal špatně, a já jsem nedokázala předchozí představu vyhnat z hlavy. Docházelo tak k tomu, že jsem třeba vyzmizíkovala slovo, které jsem napsala špatně, a pak jsem musela celou úlohu znovu přepsat, protože jsem třeba i na opraveném místě stále viděla chybu. Nevím, co to bylo, ale byl to strašně nepříjemný pocit a celá jsem se z toho klepala, takže jsem ráda, že je to za mnou, a snad už se to nevrátí.

Dřív jsem měla potřebu stále něco črtat, psát, hýbat rukama, ale ne malovat - jenom čárat abstrakce. Teď začínám malovat aspoň soustavy podobných věcí, anebo rovnou celý obrázek (dřív mě to dohánělo k vzteku). A taky jsem začala kreslit barevně a ne jen tužkou nebo propiskou. Ani barvy už mě neprovokují, myslím, že fantazie se naopak v tomhle směru rozvijí pozitivně.

A taky dokážu udržet souvislou myšlenku, o čemž svědčí to, že jsem tohle napsala bez přestávky a přemýšlení a slova mi jsou z "prstů" sama. Myslím, že se začínám zase vracet tam, kde jsem byla jako malá, protože když tak o tom přemýšlím, tak problémy s "hlavou", které jsem měla, začaly někdy kolem první třídy a trvaly vlastně až do poslední doby ...

Musím to sem napsat, protože tohle byly věci, které mě házely do hluboké deprivace a vážně mi z nich nebylo dobře. Myslela jsem si často, že jsem jiná, a se svými emocemi jsem si neuměla poradit ne proto, že bych byla hysterická, ale hlava si dělala, co chtěla. Jenže už jen fakt, že jsem byla schopná o tomhle projevu odlinosti vědomě uvažovat a chtěla jsem ho řešit, způsoboval, že mě všichni "dušologové" viděli jako egocentrickou nebo "psychopatlu".

Nikdy mě nenapadlo, že by léčba dr. Augustínoové mohla fungovat i takhle, ani jsem to neočekávala. Ale je mi teď tisíckrát líp. Začínám si věřit, začínám se mít ráda. Dokonce zmizely noční děsy a obsese (nemám a neměla jsem OKP, ale obsese tam byly).

Poslední rok a půl jsem měla snad díky pubertě ještě intenzivnější STRACH. Bála jsem se vždycky, všeho, co bylo kolem mě, představovala jsem si, co se MŮŽE stát,, bála jsem se tmy, ticha, moje fantazie mě dusila. A neuměla jsem to ovládnout. Teď jsou tyhle stavy tak z 80 % pryč.

Více o mých pokrocích postupně od začátku tady http://peti95.pismenkuje.cz/62011-dnes/092011/
http://www.dr-eva-therapy.sk/sk/p-vysledky-liecby/petra-f