PEVNÉ OBJETÍ ?
Poslední dobou se hodně mluví o metodě, která se nazývá "pevné objetí" a vyvolává rozporuplné názory a reakce. Mezi lidmi to způsobuje velké emoce. Její odpůrci chtějí podat dokonce žalobu u soudu, jak jsem se dozvěděla z televize, Tak jsem si řekla, že si udělám svůj vlastní názor a trochu to prozkoumám. Přečetla jsem si knížku od paní doktorky Jiřiny Prekopové, dětské psycholožky, která se touto metodou zabývá. Věřím, že se lidem snaží pomoci ze svého nejlepšího přesvědčení, proto jsem se potřebovala dozvědět víc.

Naproti tomu já jako matka autistické dcery mám také jisté zkušenosti, ale žádného semináře o pevném objetí jsem se nezúčastnila. Několik lidí mi radilo, že by se to mohlo zkusit, že by to třeba pomohlo. Jenže já se nevrhám "po hlavě" do všeho, co někdo řekne, že někde slyšel nebo viděl. Nejdřív si o tom přečtu a snažím se dozvědět víc informací. Po mnoha zkušenostech z praxe jsem zjistila, že lidé jsou různí a stejně tak děti. Potřebují prostě individuální přístup a co jednomu může vyhovovat, to by dalšímu mohlo spíš uškodit! S mojí dcerou je to tak, že cokoliv se dělá násilím, to vede ke zhoršení stavu. Nesnáší nátlak. Nejlepší je u ní předcházet záchvatům vzteku tak, že se snažíme vyhnout situacím, které ty vzteky u ní vyvolávají nebo je alespoň omezit na minimum. Představa, že ji budu držet v pevném objetí proti její vůli, je děsivá. Připadala bych si jako násilník. Když se vzteká, tak je nejlepší nechat ji být. Jinak se s ní hodně mazlit, chválit ji, milovat ji bez podmínek takovou jaká je...

To je můj recept na léčbu- mít k dětem hlavně lásku, mít pro ně vlídné slovo, dát jim svůj čas, přijmout je a samozřejmě nastavit i nějaká pravidla a stereotyp, který se má pak dodržovat, ovšem ne s následnými tresty, ale naopak s odměnami za to dobré. Bezpodmínečná láska se ale nedá vynutit držením v náruči, je to proces, který musí začít přijmutím svého dítěte. A to může trvat. Když se totiž jako rodiče dozvíte, že vaše dítě je postižené, tak nemůžete hned na začátku přijmout danou situaci s klidem a bez emocí. Nejdřív prožijete bezmoc, musíte si zvyknout na hodně změn ve svém životě, začíná kolotoč s chozením po lékařských vyšetřeních, vaše vzteklé dítě nezvládáte, logicky se odcizíte, protože si nevíte rady. V noci se nevyspíte, myšlenkama jste někde jinde, protože nevíte, co bude zítra, natož za pár let. Když překonáte počáteční stresy, neúspěchy se zoufalstvím,neinformovaností a vyčerpáním z této nové životní situace, tak se začnete s diagnózou smiřovat, možná pocítíte dokonce úlevu. Když se najdou vhodné léky ke zklidnění dítěte a konečně se i vyspíte, tak už je to na dobré cestě.

Přijmout a milovat takové dítě není samo sebou, je to na vás, jako na rodičích. Je to o vašem rozhodnutí, o vašem přístupu. Láska nepřichází sama jentak, bezpodmínečnou lásku je třeba prožít. A pokud si trochu pozměníme hodnoty v životě a budeme své děti přijímat se vším všudy, pak nemusíme podstupovat žádnou léčebnou metodu jako je pevné objetí. Objímat se je důležité, ale podle mého názoru to musí být oboustranně chtěné! U autistických dětí obzvlášť. Pokud dítě, které nemluví a neumí vyjádřit svůj názor, budeme objímat pevně dlouho, začne se vztekat, bude to na něho působit příliš násilnicky! To se mi nelíbí. Sama jsem si na sobě představila, jak nesnáším, když mě někdo obejme moc pevně proti mé vůli, připadá mi to jako znásilnění, když mi není příjemné to, co ten druhý dělá bez mého souhlasu. U dítěte autisty to tedy je jen jednostranné pevné obejmutí a to není podle mého názoru správné. S dcerou se taky hodně mazlíme, ale jen tehdy, pokud ona chce. Hodně ji chválím, často ji pohladím, obejmu, ale krátce. A pak, když ona chce, přijde za mnou a objímáme se déle, ale je to oboustranně chtěné a to bych řekla, že je ten základ. Musí to chtít oba.

Pro mnohé dospělé lidi může být tato metoda účinná a nespochybňuji to, že může být někdo, komu to opravdu pomůže. Neodsuzuji pevné objetí, ale nejsem pro tuto metodu u dětí, zejména ne autistických! Tedy, pokud to není vzájemně chtěné, což se dá poznat podle reakcí! K úspěchu této metody by měli být na začátku dva lidé, kteří jsou seznámeni s tím, co se bude dít a rozumějí tomu a chtějí to ! Pokud oba souhlasí, je to na nich, je to jejich svobodná vůle, jejich rozhodnutí! Ale za malé děti nebo děti autistické, které neumějí vyjádřit svůj souhlas, bych tuto metodu opravdu nemohla doporučit. Jako matka mám city, mám lásku ke svým dětem a poznám, když se jim něco líbí nebo nelíbí. Násilí odmítám. Sama bych si ho nepřála, tak bych ho nemohla svým dětem dělat. Ale je to na rodičích, aby našli ke svým dětem cestu, vybudovali si vzájemnou důvěru a snažili se navzájem se pochopit. někdy to jde, jindy je to těžší, u postižených dětí obzvlášť a musí se k tomu ještě někdy najít vhodné léky, aby se dalo "přežít", ale jde to. Jen to chce určitý čas, rozhodnout se pro lásku a nedávat si podmínky, Aby ta láska mohla proudit, nemusíme se pevně objímat několik hodin. Stačí si denně dávat najevo, že jsme s tím druhým rádi, že je pro nás důlležitý a uvědomit si, že život není jen o povinnostech, ale že na vztazích záleží mnohé.

A na co nesmíme zapomenout je odpouštět si navzájem! S hořkostí v srdci sotva můžeme tu bezpodmínečnou lásku najít. Dokud budeme mít neodpuštění, nebudeme mít v srdci dost místa pro potřebnou lásku. A ze zkušenosti vím, že děti poznají všechno, ony vnímají, co se kolem nich děje, jaká je v rodině situace a moc dobře cítí, jaký vztah k nim máme! Nemusíme jim vše říkat, ale ony jsou citlivé víc, než si umíme představit. Lásku nejde vynutit, žádné násilí ani dlouhé pevné objetí, pokud není oboustranně chtěné, nemůže lásku probudit k životu. Jako matka bych chtěla na závěr všechny rodiče povzbudit, aby měli s dětmi trpělivost, a milovali je takové, jaké jsou.