Tento clanek mi pred nekolika tydny prisel mailem. Puvodne jsem mu nevenovala prilis velkou pozornost, prisel mi totiz asi omylem. Dnes ho sem ale davam a doufam, ze Vam da neco stejne tak, jako mluvil z duse mne.

Text napsala Monika Mochová, 17.6.2009:

Dnes jsem absolvovala se synem vyšetření na neurologii kvůli podezření na ADHD. Před námi ordinaci navštívili maminka se silně retardovaným chlapcem na invalidním vozíku. Chlapec vydával zoufalé skřeky, protože se bál vyšetření. Když opustili ordinaci, chlapec se uklidnil. Jeho maminka se netvářila ani unaveně, ani rozpačitě, byla cele zaujatá jenom svým synem, něžně ho objímala, aby zapomněl na nepříjemné chvíle v ordinaci. Na její něžné doteky a laskavý vlídný hlas odpovídal postižený klučina blaženým úsměvem. Sledovala jsem celý výjev s pocity studu. Já se tolik trápím kvůli hyperaktivitě svého syna a co to je proti břemenu, které musí nést tato žena, která žije v neustále neúnavné péči o syna. Vzpomněla jsem si najednou na slavného českého psychologa Zdeňka Matějčka.

Jednou se jeden novinář zeptal slavného psychologa, kdo je podle něj největší hrdina.

Matějček bez vteřiny zaváhání odpověděl: „Největší hrdinové jsou rodiče, kteří dokázali pečovat o své těžce handicapované dítě.“

Pokračování textu na blogu autorky zde http://mochova.bigbloger.lidovky.cz/c/89014/Par-slov-o-statecnosti.html