Po 5 letech marného snažení o potomka jsme se obrátili o pomoc na centrum Asistované reprodukce v Olomouci. Moc nám pomohli a hned po prvním pokusu IVF jsme čekali dvojčátka.

Vše bylo v naprostém pořádku, těhotenství probíhalo dobře až jsem z ničeho nic v 33+1tt porodila. Porod byl velice rychlý, od první bolesti 2 hodiny, děti se narodily přirozenou cestou, Eli 44cm, 1480g hlavičkou, Matýsek 47cm,1920g koncem pánevím. Byla jsem ze všeho tak v šoku, že jsem si jaksi nic nepřipouštěla - byli malincí, tak byli v inkubátoru, Matýskovi se špatně dýchalo, tak ho napojili na ventilaci....
Dneska zpětně když na to vzpomínám,tak mi teprve dochází, jak moc byl ohrožený na životě.....

Pár dní po porodu ho odpojili a chvilku si dýchal sám. Když už to vypadalo, že je vše dobré dostal infekci, která ho zdolávala, že ho zase museli připojit na dýchací přístroj. Ležel jako hadrová panenka, jednu infekci vystřídala další, do toho žloutenka a ty neustále potíže s dechem. Vše se podařilo zvládnout až po dlouhém měsíci a po nasazení léků na odvodnění se mu konečně podařilo zlepšit i dýchání a během týdne byl přeložen z inkubátoru na normální monitorovanou postýlku.
Eli žádné potíže neměla, byla jen drobeček, ale vše velice rychle dohnala.

Po 6 týdnech jsme opouštěli nemocnici s naprosto "zdravými" dětmi. Necvičili jsme Vojtovku, vše se zdálo být v pořádku.

Zhruba 4 měsíce od porodu nám bylo doporučeno cvičení Vojtovou metodou, protože ani jeden nechtěli pást koníky, Eli byla mírně vytočená na pravou stranu, Matýsek zase na levou. Začali jsme cvičit, děti se začaly zlepšovat, sice jsme měli vše opožděné, ale šli jsme kupředu - přetáčeli jse v 9 měsících, v roce se plazili, Eli si sama sedla, Matýsek bohužel sed neudržel - měl kyfózu páteře a oslabené svaly trupu. Zhruba v roce a půl se Eliška sama pustila a začala chodit, Matýsek se jen stavěl kolem nábytku a začali jsme pozorovat, že se jeho levá ručka čím dál více zavírá v pěst, levé kolínko vtáčí k pravému a nožka jde na špičku. Přitrvrdili jsme se cvičením, cvičili jsme 4x denně a během 5 měsíců se jeho stav upravil, ručka šla otevřít, nožka se vrátila zpět na patičku, ovšem stále se bál pustit, nechtěl sám chodit a když stál u nábytku velice vrávoral. Když spadl, lehl jako podťatý strom a hlavou praštil o zem, většinou beton nebo dlažbu, na koberci se mu to stávalo málokdy :-( Ve dvou letech jsme dostali diagnozu DMO-levostranná hemyparesa, hypotonie trupu, planovalgozita chodidel.

S Vojtovou metodou jsme skončili, protože naše rehabka dlouhodobě onemocněla, jiná ve městě nebyla a dojíždět sama s dvojčaty autobusem se bohužel nedalo.
Našla jsem rehabilitační sestru na Bobatha a začali jsme chodit tam. Matýsek se poprve pustil a začal sám chodit v 25. měsících. Cvičení se mu líbilo, posilovali jsme povolené svalíky a díky rehabce jsem se dozvěděla velmi mnoho užitečných informací o různých cvičebních pomůckách, přízpěvku na péči a hlavně o možnosti jet do Lázní. Do této doby jsem netušila, že bychom tam mohli jet, nikdo mi to bohužel nenabídl.
Vyřizování lázní bohužel trvalo několik dlouhých měsíců a čekací doba na přijetí k léčbě byla půl roku, takže jsme se do Janských lázní dostali ve 3 letech a 2 měsících.
Lázně byly úžasné, kombinace vířivky,bazénu a cvičení Matýskovi moc pomohla a i Eli se pobyt moc líbil a trošku ji rozhýbal.
Matýsek už tolik nepadal, lépe se mu chodilo, ušel větší kus procházky.
V druhých lázních se dokonce naučil běhat, sice je to nůžkovitý běh, přes pravou nohu s přísunem levé, ale běhá!!! Ručka povolila, více ji používá, zase ujde o něco dále.
Po 3 pobytu v lázních už taková velká změna vidět není, ale i tak se zpevnil, běh zlepšil, běhá téměř normálně. Kočárek bohužel ale stále potřebujeme, ujde 0,5-1km a pak je unavený a potřebuje si odpočinout, takže cesta do školky a kamkoliv jinam pouze za doprovodu s kočárkem. Potřebuje pomoct při chůzi do a ze schodů, oblékání, obouvání, některé kousky zvládne sám, ale něco je pro nás nepřekonatelný problém, zvláště, když levá ručka v pěsti nepomáhá :-(
Ve školce má pedagogickou asistentku, ale jak to bude v příštím roce, to netuším, kraj se cuká, prý nejsou peníze a také se vymlouvají na to, že chtělí Matýska do třídy hezky integrovat, aby byl co nejvíc samostatnější a asistent pro něj nebyl právě větší hendikep než postižení. Jenže oni jaksi zapomínají na to, že bez asistenta je na tom ještě hůř, protože se straní větších divočejších dětí, bojí se, že ho shodí a proto se drží v koutě....

Když už jsme toto všechno tak hezky zvládli, že na něm postižení není při prvním pohledu vůbec patrné, tak se nám postavil do cesty další problém - nerosteme!
Ve 4,5 letech měřil 92 cm/váha 13,5kg, což je 8 cm pod tou nejspodnější možnou hranicí pro tento věk (Eli také neodpovídá tabulkám, je drobnější, ale roste, roste více než Matýsek a je už téměř o 10 cm vyšší). Na první vyšetření na endokrinologii jsme čekali 3 měsíce,vzali mu krev a udělali rentgen levé ruky. Podle retgenu má kostičky 1-1,5 roku starého dítěte, což je opoždění ve vývoji o 3 roky. Jeli jsme na krevní testy, kdy mu dávali kapačku, 2 léky a 3x odebírali krev. Na výsledky jsme čekali další měsíc a včera volala paní docentka. Matýsek má nedostatek růstového hormonu, pojedeme si pro injekční pero a budeme každý večer před spaním píchat dávku "pomocníčků", aby nám Matýsek vyrostl.

Doufám, že už je to vše, co nás potkalo a budeme mít konečně od dalších problémů pokoj.
Všem maminkám, které mají jakkoliv postižené dítě - ať už maličko či moc, přeji hodně síly aby vše zvládly - držme se :-)