Milé maminky, čtenářky a všichni návštěvníci těchto stránek.

Jsem moc ráda, že v posledním čísle časopisu Vozíčkář byl článek s autorkou těchto inter.,stránek a byla tam zveřejněna i adresa. Tak dojatá, když jsem četla zde ty příběhy, jsem už dlouho nebyla. Je dobře, že můžeme se tak vzájemně podporovat, sdílet a pomáhat si, za to paní Makovcové patří velký dík.

Ráda bych se s Vámi podělila i o svůj příběh.
Když jsem se před 22lety vdávala věděla jsem spolu s manželem, že oba si přejeme velkou rodinu. Oba jsme s dětmi pracovali - manžel učil na Střední škole a já pracovala v týdenním stacionáři pro děti s DMO jako dětská sestra s rehabilitační nástavbou.

V roce 1990 se nám narodil syn Martin,v roce 1992 dcera Veronika,v roce 1993 dcera Eliška a v roce 1994 dcera Maruška.
Ta týden po porodu dostala hnisavý zánět mozku. Lékaři nedávali žádnou naději! Mě propustili domů. Denně jsme za ní chodili. Bylo to těžké. Pak ji odvezli do Brna z hydrocefalem. Naštěstí nemusela na operaci, stačila jen medikamentózní léčba.
Když nám ji propouštěli po dvou měsících domů, říkali jen samé nejhorší prognózy. A já tehdy měla pocit, že teď konečně můžu dělat něco já. Cvičila jsem s ní poctivě 5x denně Vojtu a postupně, pomalinku se zlepšovala. Velké plus bylo i to, že kolem ní bylo pořád živo a děti ji táhly jakoby kupředu.

V roce nám na neurologii řekli, že to není ani možné, co jsme dokázali. Do dvou let Maruška všechno dohnala a projevovala se jako každé dítě. V roce 1996 se nám narodil syn Zdenda.
Po zkušenostech s Marunkou jsme se s manželem rozhodli, že pokud nás někdy bude nějaké dítě s handicapem potřebovat, budeme připraveni. I s dětmi jsme navštívili několikrát dětský domov a bavívali se s nimi o této možnosti. Když Zdenečkovi byly dva roky, tak se nám ozvali z Fondu ohrožených dětí, že v Motole leží těžce postižený chlapeček a že se ho biologická rodina zřekla hned po porodu a oni neví co s ním.

Nebylo to lehké rozhodování, přece jen děti byly ještě malé, ale jakmile jsme Davídka uviděli, tak to bylo jasné.
Po vyřízení potřebných formalit jsme si vezli miminko domů. Davídek má velmi vzácnou vrozenou vývojovou vadu - jmenuje se to artrogryfóza. Zjednodušeně řěčeno je to postižení mnoha kloubů a svalů v těle.

A tak jsme se zase vrhli na cvičení Vojtovou metodou, chodila jsem s Davídkem pravidelně na plavání kojenců a batolat. To mu udělalo moc dobře. Víte, je velmi důležité brzo začít se cvičením, se vším co se dá, nedát se odbýt lékaři. Jít k jinému. Bojovat za ty naše děti, protože oni nemohou, my musíme za ně.

Davídek dělal malé, ale přesto pokroky, nejdříve začal se pohybovat tzv.válením sudů, později už i sám useděl, ve 4 letech zvládal jízdu elelktrickým vozíkem. Ale byl velký boj, než nám to schválili. On totiž Davídek, jak moc je postižený pohybově, tak o to má přidané v hlavičce. Je hodně chytrý.

V pěti letech se naučil pohybovat po kolenou, což bylo úžasné. Dnes je mu 12 let, chodí do 7 třídy normální základní školy. Když šel do první třidy, tak mu to vyšlo, že chodil se všemi sourozenci - Marťa byl tehdy v 9.tř, Verča v 7.tř., Eliška a Maruška v 5.tř., Zdenda ve 2.tř. a on prváček. Děcka ho mají moc rádi. Je to naše sluníčko!!!

Ale aby toho nebylo málo před sedmi lety byla u mě prokázáná roztroušená skleróza. Ale přišlo se na to dost pozdě. Takže jsem najednou se pohybovala jen pomocí berlí a před 4 roky,když jsem umývala okna,tak jsem vypadla z 6 metrů a způsobila si spoustu vážných zranění a jsem ráda,že jsem to přežila. Jsem vozíčkář.
A dnes zvládám všechno - navařit, uklidit, oprat, vyžehlit, postarat se o Davídka. Nikdy mi nikdo nepomáhal. Přátelé, které jsme měli se postupně vytratili. Není to lehké, ale bojujeme.

Ještě bych se chtěla vrátit k naší Marušce - ve škole měla velké problémy - měla dyslexii, dysortografii, dyskalkulii. Potom ji dělali magnetickou rezonanci mozku a prokázalo se, že má atrofovanou polovinu mozku.
Ale tím že odmala měla hodně podnětů a že jsme se jí věnovali, tak funkci těch odumřelých mozkových buněk převzali jiné. Takový je ten mozek úžasný. Dnes studuje druhým rokem sociální školu a ráda by pracovala u postižených dětí. Ve škole ji to sice moc nejde, ale moc se snaží.

Ráda jsem se s Vámi podělila o náš životní příběh, třeba vás také povzbudí. Naše děti přece stojí za to, abychom pro ně udělali všechno, co můžeme a dokážeme.

Mamka Hanka