Na tuto Vaši stránku jsem natrefila náhodou a hned mě upoutala. Dlouho jsem váhala, zda napsat. Ale nakonec přece jenom píšu.
Po rizikovém a problémovém těhotenství /předčasné kontrakce,následně hospitalizace,serkláž,2 týdny v nemocnici,3 týdny doma a opět nemocnice pro odtok plodové vody od 30t.t., jsme to vydrželi do 34týdne a narodili se mi císařským řezem moje holčičky Zdenka - 1250g 37cm, Emka 1600g 43cm. Musím říct, že holčičky sice byly na UPV asi 8-10dní, ale jinak se dobře adaptovali. Neměli jsme prakticky žádné problémy,jen jsme čekali na propouštěcí hmotnost. Po šesti týdnech nás s Emkou pustili domú, pro Zdenku jsme si jeli za dalších 10.

Samozřejmě, že nás doma čekal kolotoč vyšetření v rúzných ordinacích. Vždyť to všichni poznáme. Všechno to vypadalo docela dobře i ultrazvuky mozku,jasně že jsme zaostávali,ale narodili jsme se dřív,tak to by nebylo nic divného. Když se ohlédnu zpátky, musím říct, že jsem byla dost naivní. A lékaři mě v téhle mé "rúžové vizi" nechali.Od 6 měsíce jsem začala tušit, že to tak jednoduché nebude. A k tomu mě trošku navedla naše pediatrička.
V 10 měsích mi neuroložka řekla, že to vidí na DMO, ale je předčasné o tom teď hovořit. S jistotou mi to řekne ve 3 letech. Byl to šok, nezmohla jsem se na slovo. A ve dvou letech holkám do zprávy napsala bez mého vědomí: Zdenka - spastická diparéza, Emka - spastická kvadruparéza.Tak a bylo to.
Přišlo mi to všechno strašně moc líto, nejde o to, že bych se snad litovala, ale jsou to moje děti, mám je ráda.. Ale pak jsem si řekla, že musím bojovat za nás všechny. Velkou oporou mi byl manžel a moje mamka. A obrovské množství informací jsem čerpala z internetu. To byl dobrý začátek, abych to všechno pochopila. Ale řeknu vám, že s doktorama je to boj.
A jak jsem vlastně na tom teď? Holky začátkem listopadu oslaví třetí narozeniny. Zdenka chodí, i když jí pravá nožička utíká trošku dovnitř,jenže dost často zakopává a padá, přehlíží překážky v prostoru. Snaží se mluvit, ale ještě stále do řeči zapojuje "svojí dětskou řeč", má plenky a na nočník moc nechce, spíš vúbec ne,papá rozmačkanou stravu.
Emka je na tom húř, sice se na nožičky postaví, ale s oporou a projde se i kolem nábytku,ale musí se přidržovat,chce také chodit,ale musím ji držet za obě ruce,také má plenky,také rozmačkaná strava,trošku sliní,nožičky se jí vytáčí dovnitř a horší má pravou stranu,ta spasticita je u ní dost znát,obě mají strabizmus.
Doma trošku cvičíme, chodíme cvičit k fyzioterapeutovi,máme za sebou nějaké procedury. Emka vybrala 20 injekcí Cerebrolysinu. Hodně jí pomohl a posunul dopředu, obě braly Tebokan,ale nic zvláštního jsem nepozorovala. Při poslední návštěvě neuroložky jsem naléhala, ať Emce předepíše něco na rozvoj řeči, protože uměla říct jen mama,tata,baba a nic víc. Takže vybrala balení Lucetamu a fakt to zabralo. Hezky mluví,je jí pěkně rozumět. Dokonce se pouští do složitějších vět.
Na léčení ani na pobytech jsme nikde nebyli. Žijeme na Slovensku,manžel je Slovák. A tak se chci i omluvit, že píšu všude u s čárkou a ne s kroužkem, protože to na klávesnici nemám.
Na této stránce jsem si přečetla plno podobných příběhú a mám na mysli jen jedno - velký obdiv všem rodičúm!
Moje holčičky mají jednu výhodu a to je jejich starší zdravá sestřička, která je má nesmírně ráda a pomáhá jim.
Dočetla jsem se jednu větu a myslím, že to bylo tady - DMO je celoživotní rehabilitace. Touhle větou by měl začít každý lékař, který sděluje rodičúm tuto diagnózu.