V termínu 22.9. - 20.10. jsem absolvovala další ambulantní léčbu dr. Evy Augustínové.

Vzhledem k tomu, jak brzy jsem do Hurghady po první léčbě jela, jsem se trochu obávala, že ji tělo "nezvládne" přijmout a reakce nebude tak intenzivní, jak by mohla být po delší pauze (koneckonců máme léky na doma), jsem od tohoto kola nic neočekávala. Pokroky přicházely i s domácí léčbou a jejich tempo se nezpomalovalo.

Ukázalo se však, že dr. Eva přesně věděla, proč mi klást na srdce, že jakmile to finančně bude možné, mám se do ambulance hlásit stůj co stůj.

Koncem prvního týdne se upravily reflexy. Jako by mozek rychleji rozpoznával podněty a automaticky na ně reagoval. Dřív jsem byla ještě v tomhle ohledu spastická, takže když jste na mě vybafli nebo zakřičeli, lekla jsem se o deset vteřin později. Jako když máte na liště v počítači otevřených šest oken najednou, všechna se načítají - a najednou PC zamrzne - a po půlhodině se rozběhne znovu.

Na desátý den léčby se začal měnit i stereotyp chůze. Po opichu jsem dokázala vědomě řídit pohyby pánve - konečně jsem přišla na to, jak se to dělá, a dr. Eva, když viděla, že mám další překážku za sebou, do mě od toho dne až do rozloučení pokaždé hučela zaklínací formuli "osmička, pánva, ramená". Třetí týden léčby jsem tak měla dojem, že všechno, co jsem se od první léčby naučila, mi bylo dáno zapomenout. Injekce mě totiž vystimulovaly tolik, že jsem nestíhala změny stereotypu do vzorce chůze zapracovat, a tak to začátkem týdne čtvrtého vypadalo, že odjedu horší, než jsem přijela.

Myslela jsem si chvíli, že už to nezvládnu. Třetí týden jsem se už začala stahovat, injekce bych byla odmítala, kdybych se nepřemluvila a hlavně - kdyby nebyla paní doktorka taková, jaká je. Chtěla bych jí na tomto místě nesčetněkrát poděkovat za několik věcí:

Za to,že mi byla velkou psychickou oporou - byla jsem v Hurghadě tentokrát sama, bez táty.
Za to, že mi pomáhala svým přístupem, a někdy i přísností, překonat obtížnosti, které byly s průběhem léčby spojené - čím vyšší level, tím těžší je, a u mého pohybového progresu to platí stejně tak.
Za to, že v její ambulanci nepadlo ani jednou slovo diagnozy a prognozy. Nepřipadala jsem si tam vůbec jako u doktora. Eva Augustínová je nejen lékař, ale i člověk a já jsem moc ráda, že jsem měla šanci ji poznat.

Druhý den léčby v červnu mi řekla, že to dáme dohromady.
Na začátku té druhé si dala předsevzetí - vrátit mě domů rovnou jako svíčku.

Jak to nakonec dopadlo?

Po čtyřech měsících léčby - po podzimním měsíci v Hurghadě - chodím už naprosto normálně. Dr. se dokonce smála, že rovněji než modelky. Když se dokážu správně, přiměřeně, soustředit, chůze je definitivně přirozená. I když je pro mě těžké si na nový stereotyp zvykat a "pouštět ho do hlavy" - paradoxně čím víc se soustředím, tím víc je chůze "umělá" -, dr. Eva je přesvědčená, že mi lékaři, kteří mě sledují, už diagnozu dětská mozková obrna nenapíšou.

V Hurghadě jsem však určitě nebyla naposledy - léčba by v mém případě měla trvat aspoň 3 roky. Paní doktorka ale říkala, že záleží na mě, jak dlouho, a jestli vůbec, mě bude muset opichovat.

Krom fyzického posunu se ale za ten měsíc změnila i moje psychika, a po opichu uší i smyslové vnímání. To už je ale jiný příběh, a protože není čas ani prostor, najdete ho tady http://peti95.pismenkuje.cz/5828-uz-vim-proc-lidi-placou.html
Celý průběh bude i s videodokumentací postupně k dizpozici i na stránce dr. http://www.dr-eva-therapy.sk/sk/p-vysledky-liecby/petra-f

Paní doktorko, ještě jednou Vám za všechno děkuju, těším se v létě na viděnou.
A těm, kteří váhají, bych chtěla vzkázat, že šance se objeví jenom jednou. A když ji nechytíme, znovu už ji najít nemusíme. Na co čekat?