Od poloviny června 2011 jsem měla tu čest a možnost absolvovat léčbu paní doktorky Evy Augustinové, egyptské lékařky slovenského původu. Ta se konala denně, ambulantně, v Hurghadě.

První den mi paní doktorka píchla do ruky malou, testovací "včelku", na případnou alergii.

Když si pak byla jistá, že na žádnou ze složek nemám negativní reakce, následovaly opichy uší (domnívám se, že se jednalo o stimul mozkové činnosti). To už nebyla jenom jedna velká včelka, kterou jsem denně dostávala do stehna, ale taky roj malých včelek, které se při kapce strachu daly označit za dost bolestivé. Myslím si ale, že zase tak bolestivé to není. Člověk spíš neví, co čekat, a rodiče většinou soudí z toho, co vidí a slyší. Dětem se však spíš nelíbí, že musí ležet v určité poloze, a když jim potom opícháte uši (je to otázka minutky, paní doktorka "jede jako šicí stroj" a jehlička je opravdu malá ;)), není divu, že pláčou. A propos, trocha krve samozřejmě vyteče - nemáte pocit, že je to lepší než mozkomíšní mok? ;) A čím víc slz, tím víc červené ;)

Uši mohly tedy být nepříjemné (napoprvé dost štípou, mě to spíš lekalo než bolelo ;)), ale pro mě se na nejvyšší příčku žebříčku bolesti dostala pravá achillovka. Paní doktorka totiž injekce píchá jednak odzdola (vyjma uší, ty jsou první ;)), a potom nejspíš podle toho, jak je člověk spastický. Mně hned první den bez obalu kouzelně, roztomile bylo sděleno, že jsem dřevo, a podle toho, jak jsem opichy achillovek vnímala, můžu jenom souhlasit. Čím tvrdší, tím hlouběji se musí jít, a k pocitu okamžiku, kdy vám tenoučká jehla zmizí dva centimetry přímo v achillovce, není asi třeba nic moc dodávat ;)

Ať už ale byly opichy jakkoli nepříjemné, musím uznat, že změnu jsem cítila okamžitě. Po opichu uší se mi přece jen chodilo volněji než pár hodin předtím, a vím, že to není placebo, protože dřív jsem musela každý pohyb korigovat - chvilku po opichu byla chůze, i když ještě nestabilní, automatičtější. Když mi pak paní doktorka aplikovala injekci do achilovek a nártu, chodidla se nebývale uvolnila a já na nich snad poprvé v životě vědomě stála jistě a tak, jak bych měla - na patách, Špičky se tím pádem uvolnily také a po pár dnech jsem dokázala hýbat s prsty u nohou, což jsem nikdy dřív cíleně neuměla.

Postupně jsem tak dostávala injekce do stažených šlach i pod koleny a v tříslech. S takto uvolněnými nohami se mi chodilo a chodí daleko volněji. Hned po pár dnech po opichu achillovky mi zmizely celotělové noční spazmy - po křeči není ani památky. Dokázala jsem jít bez opory několik km do ambulance a na pláž, a před obrubníkem nebo schodem se nemusím zastavovat a nakračovat tou jistější nohou - v jakémkoli terénu suverénně nohy střídám.

Je třeba podotknout, že uvolnění nohou, zad (která jsou teď o mnoho rovnější a nebolí) vůbec celého těla neznamená okamžitý úspěch natrvalo. Každý den jsem se vlastně musela učit chodit znovu a jinak, protože pokaždé jsem měla volnou jinou skupinu svalů, která se musela obnovit a zacvičit. Neznamená to, že chůze je ladná a pohodlná. Naopak, učím se chodit znovu a úplně jinak. ....

Podrobně o každém kroku dopředu jsem psala pro web paní doktorky, tak sem pak vložím viditelný odkaz ;)

Když jsem do Hurghady jela, snažila jsem se ze všech sil nic neočekávat. Prostě něco mělo přijít, a utéct to nemohlo. Táta na tom preventivně byl podobně, a proto mě velmi potěšilo, že je účinkem léčby překvapený, a to dokonce moc pozitivně. Fakt, že jsme během 14 dnů s paní doktorkou dokázaly uvolnit kamenné nohy natolik, aby byly při trochu větším soustředění schopné "normální"! chůze, že se po x letech sama udržím v dřepu, nepřepadám dozadu, dovedu plavat několik hodin v kuse, netopím se, neudýchávám, nepřepadám na špičky, nejsem spastická, dovedu s nohama udělat téměř všechno, co chci, a rapidně zlepšená jemná motorika (ruce se neklepou, levá ruka "dohnala" pravou), není jenom velkým úspěchem, ale podle paní doktorky i nadějí.

Slíbila mi a je o tom přesvědčená, že spolu dokážeme dát všechno dohromady, tak, jak to původně mělo být. To znamená, že bych se jednou mohla s obrnou vlastně skoro rozloučit. Taková meta chce ale vytrvalost, trpělivost, trénink a štěstí. Mozek si momentálně díky léčbě hledá nové synapse, což mi přikazuje myslet na každý krok vteřinu co vteřinu. Pokud všechno půjde, jak má, měl by se z toho po čase (několik měsíců) stát automatizmus, trvalý vzorec.

Protože jsem ale hodně spastická a velká, nestačí mě opíchat tak rychle jako malé pacienty, a proto by bylo velmi prospěšné léčbu, která v podstatě znamená restart činnosti CNS, absolvovat za rok znovu, tentokrát však na měsíc. Za 14 dní jsme stihly opíchat všechno, co bylo třeba (záda, páteř, adduktory, třísla, kolena, nárty, chodidla, pánev, uši...), ale nevyzbyl už čas na to opakovat celý proces ještě jednou.

Ale to, že se to povedlo napoprvé hned takhle, je veliký úspěch. A protože cesta je cíl, paní doktorka určitě - a já taky ne - žádná z nás ten boj nevzdá. Můj rehabilitační a podpůrný harmonogram na příštích pár měsíců vypadá asi tak, že se doslova budu učit znovu chodit - jóga na uvolnění,vojtovka na zmírnění spazmů, plavání, posilování. jakákoli fyzická aktivita a všechno, co mám v plánu, by mělo cestu novým synapsím usnadnit. I když mě čekají měsíce vytrvalé práce na těle, ty dva týdny ve mně vzbudily odhodlání chytit šanci za pačesy ;)

Pro ilustraci přidávám snímky paní doktorky - víc na jejím webu snad už brzo (text jsem psala já). Před a po opichu - změna přišla prakticky během prvního, druhého dne :-)). Víc jich zveřejňovat sama nechci, ale budou brzo ;))

Po léčbě se cítím celkově mnohem líp, jsem silnější, jistější a nic mě nebolí a netahne. Když budu cvičit a makat a pilovat správnou chůzi, jejíž podobu přesně znám, máme šanci kapitolu DMO uzavřít ... taková šance se neodmítá, ale přání a energie není všechno.Kdyby se léčbu podařilo absolvovat znovu v r. 2012, byl by to veliký přínos ;) To ale záleží na nastalé (finanční) situaci za pár měsíců.

Všem velké díky.

A paní doktorce za vizi, pomocnou ruku a báječné dva týdny, poklonu. Těším se, snad, příští rok na viděnou!