já moc necítím potřebu podobných seminářů. Mně pomohly různé přístupy a terapie, které mi částečně objasnily, jak se takové dítě cítí a proč se chová tak nebo onak.
Ale jinak, aspoň jak to cítím já, většina maminek a rodičů vůbec (ale asi hlavně maminek) žádný seminář nepotřebuje. Prostě je to naše dítě a máme ho rádi a rozumíme mu. V tom nám sice mohou někteří odborníci trochu pomoci, ale nevím, zda nějak zásadně.
Nebo se pletu?

Nemám nic proti seminářům, nicméně za 12 let života s postiženým synem snad mohu říci, že je mnohem více zdrojů, ze kterých lze čerpat informace.
1. Kvalitní literatura. Na trhu je dnes poměrně dost knih od odborníků zabývajících se jednotlivými diagnózami - DMO, autismus, DS... Dají teoretický základ a většinou obsahují kazuistiky. Vyházejí i časopisy, které se zabývají problematikou handicapovaných (Vozíčkář, Můžeš, Děti a my a určitě další, o kterých nevím, své bulletiny mají i různé podpůrné rodičovské skupiny). V oblasti sociálních záležitostí vydává NRZP každoročně aktualizované sociálně-právní minimum pro zdravotně postižené (vše o legislativě, dávkách, nárocích na příspěvky aj.), kvalitní sociálně právní poradna je na webu Ligy vozíčkářů.
2. Rehabilitační pracovníci. Alespoň pro nás byly a jsou rehabky, jejichž rukama syn procházel a prochází, velmi cenným zdrojem informací -o metodách, přístupu k dítěti, komunikaci, souvislostech mezi tělem a psychikou.
3. Pedagožky a vychovatelky ve školkách, školách, stacionářích. Mají teoretickou průpravu na jedné straně a praktické zkušenosti na straně druhé. Navíc s dětmi tráví několik hodin denně, bez přítomnosti rodičů coby prostředníků, musí s nimi tedy samy komunikovat, znají specifika jejich chování a myslím, že se dá říci, že našim dětem z lidí mimo rodinu rozumí nejvíc.
4. Rodiče ostatních (zejména starších) dětí. Prošli delší kus cesty a už vědí, na co se mají odborníků ptát.
5. Odborníci, kteří mají dítě v přímé péči - psycholog, psychiatr, neurolog, pediatr, sociální pracovník...
Samozřejmě je i mnoho dalších zdrojů, internet zvláště (i když tady osobně jsem poněkud opatrnější, je to médium sice velmi demokratické, ale často chce číst přes filtr zdravého rozumu).
Nezavrhuji semináře, ale mám radši zdroje, které jsou po ruce tehdy, když to potřebuji, a takové, po kterých mohu sáhnout opakovaně, protože nemusím všemu na první poslech rozumět. Navíc vím, že ne pro každého z nás rodičů je účast na semináři vždy dostupná - není hlídání, dítě onemocní, místo konání je daleko atd.