Asi všichni se snažíme svým postiženým dětem nějak pomoct - hledáme způsoby, jak jim usnadnit život, něco je naučit, trochu je vtáhnout do "normálního" života.
 
Asi nejen proto, že autismus, ale i DMO a některé tady zmiňované problémy se považují za celoživotní boj, existuje celá řada léčebných či výukových metod.
 
Jenže: když se ocitneme v propasti nějaké diagnózy, u níž nám jen málokdo jednoznačně řekne, co máme vlastně přesně dělat dál, je těžké zorientovat se v tom, která metoda nám dává jen falešnou naději a která nám může opravdu pomoci.

Já osobně se řídím několika základními pravidly: "důvěřuj, ale prověřuj", "neženu nic do extrému", "zázraky se dějí" a "možná se to nezlepší, ale já to nevzdám".
 
 

1. Věřte především sami sobě a své intuici. Nikdo nezná vaše dítě lépe než vy. Věřte i lékařům a psychologům, ale nezapomínejte na to, že to, že se vyznají ve svém oboru, ještě neznamená, že během půlhodinového vyšetření dokonale poznají vaše dítě. Dopřejte jim sluchu, vyberte si z jejich rad to, co vám připadá důležité, a snažte se jich vyptat na všechno, co vás zajímá. Pořád mějte na paměti, že NEJSOU VŠEVĚDOUCÍ a na řadu otázek neznají odpověď.
2. Hledejte inspiraci u rodičů, kteří jsou v podobné situaci. Můžete se u nich dozvědět důležité praktické maličkosti, o kterých odborníci nemají tušení. Dobré slovo od člověka, který sám ví, jaké to je, je někdy to nejcennější, co můžete dostat.
3. Najdete-li nějakou terapii, která je vám sympatická, řiďte se těmito základními body:

Vyhledejte si o ní co nejvíc informací. Dejte si pozor na metody a „odborníky“, kteří slibují ohromující výsledky, ale na jejich internetových stránkách nenajdete buď vůbec žádný nebo jen velice stručný postup, jak těch výsledků můžete dosáhnout. Důvěryhodní specialisté se nerozpakují říct, co chtějí s vaším dítětem dělat, jak a proč. Dokonce jsou ochotni vás to naučit nebo vám poskytnout literaturu, podle níž se to můžete naučit i sami. Podrobné informace o mnoha postupech (i s názory rodičů) najdete na stránkách britské Národní autistické organizace (http://www.autism.org.uk/a-z).
 
Pokud se pro některou terapii rozhodnete, zjistěte si podrobně, kolik vás bude stát. Znovu platí, že důvěryhodné metody neslibují zázraky na počkání, ale dovolí vám nahlédnout do financí: co přesně budete platit a proč. Zjistěte si pečlivě odbornou kvalifikaci vámi zvoleného terapeuta: existují certifikáty o vykonaných zkouškách, odborné diplomy - to vše by měl být člověk, kterému se chcete s dítětem svěřit, schopen a ochoten předložit. Dále je možné v rejstříku živnostníků vyhledat, na co přesně má vámi zvolený terapeut oprávnění a kvalifikaci.
 
Zvažte své finanční možnosti a rozhodujte se i podle nich (pokud jste milionáři a nevíte, co s penězi, tento bod přeskočte). U všech terapeutických metod je možné najít na internetu či v odborné literatuře přesný postup a základy, jak metodu praktikovat, často ji můžete vyzkoušet sami a zcela zdarma. Buďte obezřetní především u terapeutů, kteří po vás chtějí opravdu vysoké částky. Při nákupu auta se také nikdo nepozastaví nad tím, že budete-li si kupovat jaguára, chcete ho předem vyzkoušet, nechat si otevřít kapotu, svézt se, nechat si všechno vysvětlit a teprve pak se rozhodnete, zda vysolíte tu tučnou sumičku. Rozdíl je v tom, že u našich dětí není úspěch nikdy předem zaručen a v případě nezdaru nemáte šanci na vrácení peněz.
 
Řiďte se selským rozumem a pamatujte si, že cokoli, co vašemu dítěti neuškodí, mu může pomoct. Na vás je, abyste vybrali tu možnost, která mu neuškodí.
 
Na závěr uvedu příběh maminky, která by se rozhodla, že najde pro své autistické dítě lékaře, který by se mu pokusil pomoci. Přečetla si na fóru rodičů na stránkách www.coeliac.cz, že rodiče se nejčastěji obracejí na dva specialisty.
 
Jeden z nich léčí pomocí potravinových doplňků na základě podrobných alergologických a imunologických testů, které jsou ovšem, spolu s jeho vyšetřením, poměrně drahé. Začne zjišťovat podrobnosti o dotyčném doktorovi a léčebném zařízení, ve kterém působí.
 
Zadá na internetu název zařízení, avšak na jeho stránkách najde informaci, že jde o penzion. Podle živnostenského rejstříku zjistí, že toto zařízení má oprávnění na řadu podnikatelských aktivit (asi nejblíž tomu, co očekává, je "poradenství a konzultace v oblasti používání potravinových doplňků a potravin určených pro zvláštní výživu včetně přednáškové činnosti"), nicméně chybí mu oprávnění na poskytování zdravotnických služeb.
 
Maminka dále zjistí, že „doktor“, který vyhodnocuje specializované testy a podle nich stanovuje léčbu, není vlastně lékař, nýbrž biochemik. Na tom samozřejmě není nic špatného, i biochemik může mít znalosti jako imunolog. Maminka se alespoň snaží najít vychvalované preparáty, které pan doktor speciálně objednává ze zahraničí, a kupodivu zjistí, že mají podobné složení jako některé volně prodejné potravinové doplňky z našich lékáren.
 
Maminka si řekne: "Hm, tak se podíváme na toho druhého doktora."
 
Je to lékař, zatetelí se mamince srdce očekáváním. Dokonce je v jakémsi spojení s proslulou pražskou nemocnicí, to už samo o sobě dává jistou záruku. Neúnavná maminka si tedy vyhledá profesní životopis pana doktora. Zjistí, že na internetu nejsou některé zahraniční instituce a osoby, se kterými údajně spolupracoval, vůbec nikde dohledatelné.
 
Možná je to proto, že jejich název nebyl správně přeložen do češtiny (na to by měl ovšem pan doktor dbát, když něco uvádí do svého profesního životopisu, aby si na něj pacienti mohli případně vyžádat reference).
 
Zřejmě jde o nějakou zcela novou věc, řekne si maminka, a zadá název této léčebné metody na internet. Svět o ní, zdá se, zatím netuší. Na serverech, kde publikují seriózní američtí lékaři své zkušenosti s léčbou autistických dětí, o ní není nikde ani zmínka. Proč jsou za ni někteří zoufalí čeští rodiče ochotni dát až 130 tisíc korun? vrtá mamince hlavou.
 
Možná jsou oba výše zmínění pánové skuteční odborníci a jediným cílem jejich snah je pomáhat postiženým dětem, zaváhá maminka. Ale proč celkový obrázek, který si o nich člověk s pomocí internetu vytvoří, tolik zavání šarlatánstvím?