Mám pro Vás tip na výbornou knížku, i když nevím, jestli už není pozdě. Před časem vyšla v Lidových novinách na tuto knihu recenze. Otec dvou postižených chlapců napsal ve stáří o svých dětech tuto útlou, ale obsahem silnou knížku. Jmenuje se Kam jedeme, tati? a autorem je Jean-Louis Fournier, francouzský spisovatel.

Protože jsem už před časem začala s Cpressem vyjednávat spolupráci (od příštího týdne budou v mém obchodě v nabídce některé knihy tohoto nakladatelství z dětské naučné řady), čekala jsem, že si knihu koupím teprve, až se dohodneme.

No, málem jsem to propásla. V obchodě mám v nabídce poslední tři kousky této knihy, vydavatel má vyprodáno. Snad se bude ještě dělat dotisk.

Jsou to kratičké texty, na některých stranách je jen několik vět, přitom celá kniha má jen 111 stran. Není to vlastně ani příběh, jsou to spíš jednotlivé historky.

Některé myšlenky z knihy Kam jedeme, tati? jsou mi moc blízké, některé příhody, jako bychom je prožili. Některé texty jsou cynické, ale za vším pořád, řekla bych je velká láska.

Myslím, že je knížka zajímavá hodně také tím, že je to pohled otce. Matky píšou hodně, otcové už tolik ne.

Doporučuju. V knihkupectvích jistě ještě sem tam nějakou objevíte.

Oficiální anotace:

Milý Mathieu,
Milý Thomasi,

když jste byli malí, býval jsem o Vánocích někdy v pokušení darovat vám nějakou knížku, třeba Tintina. Mohli bychom si o ní potom společně povídat. Tintina znám dobře, všechny jeho příběhy jsem několikrát četl. Ale nikdy jsem to neudělal, bylo to zbytečné, neuměli jste číst. Nikdy se to ani nenaučíte. Vašimi vánočními dárky zůstanou už navždycky jen kostičky nebo autíčka…

Teď, když Mathieu odešel hledat svůj balon někam, kde mu ho už nemůžeme pomoct najít, teď, když Thomas, který na Zemi zůstal, má hlavu čím dál tím víc v oblacích, vám chci přece jen jednu knihu věnovat. Knihu, kterou jsem napsal pro vás. Aby se na vás nezapomnělo, abyste nebyli jen fotkou na průkazu ZTP.

Jean-Louis Fournier napsal s nadhledem a cynickým humorem hořký příběh svých dvou těžce tělesně i duševně postižených synů. Vzpomínky a příhody, často popisované jen na několika řádcích a vždy s brilantní pointou, téměř vždy zamrazí v zádech. Kniha byla oceněna v roce 2008 cenou Prix Femina, porotou složenou výhradně z žen, ale její příběh dojme každého, kdo má vlastní děti nebo zkušenosti s hendikepovanými.