Je to moc hezky napsaný, pěkný článek. Ty pocity dobře znám, ty pohledy a poznámky lidí. Docela jsem se už naučila si to nepřipouštět, ale nějakou dobu to trvalo. I teď jsou ale občas chvíle, kdy toho člověk má "plný kecky" a dokáže ho nepříjemná reakce okolí hodně rozhodit - někdy to bývá taková ta "poslední kapka" a v tu ránu má člověk pocit, že už prostě nemůže, že to dál nezvládne. Essi, držím palce vaší rodině i ostatním rodinám s neobyčejnými dětmi.

Je to pěkně napsaný článek.My máme syna AA s LMD. Než jsme přišli na to,že je autista měl to těžké i s námi.Bylo mi ouvej,když venku dostal záchvat vzteku nedokázala jsem si vysvětlit, kde jsem udělala chybu ve výchově. Pak jsem se sama začala pídit co by ho mohlo trápit.Všechno směřovalo k autismu,ale zase jsem si říkala,že je velmi chytrý na to aby byl autista. Pak se nás zeptal logoped jestli není autista.Byla jsem s ním v ped.psych.poradně tam mě poradily,když ho doma zvládám ať si ho zvládnou ve školce.Domu mám koupit boxovací pytel no až to naněj příjde ať buší do něj. A autista rozhodně není,když umí hrát společenský hry.Zase jsem byla zoufalá,kde dělám chybu.I okolí neznalo tuto diagnózu,aby mi pomohlo. Říkala jsem si,že ve školce takhle vyvádí,protože je tam hodně dětí. Dali jsme ho do přípravné třídy,kde bylo devět dětí. Stejně postupně problémy začaly. Používal svoje pastelky,které musely být stále stejně seřazené v penále. Do notýsku chtěl stejné razítko i když byly na výběr. Chtěl mít paní učitelku sám pro sebe, svačinky ze školy nejedl a přidaly se záchvaty vzteku,kde obdivuji paní učitelku, která táhla 20 kilové vztekající dítě kilometr do školy.Je opravdu moc fajn.Snažila se nám pomoc co ho vlastně trápí. Při návrhu jestli nemůže být autista mi odpověděla,že viděla autistu,ale ten se pouze hýbal ze strany na stranu a hlídal si svou tužku aby mu nespadla z lavice.V první třídě jsme dostali velmi dobrou paní učitelku která si vše nastudovala a sama hned první týden navrhla jestli není autista mě se moc ulevilo. Zašli jsme k psychiatrovi který nám pověděl,že je to autista ale neví jakého spektra. Dostali jsme medorisper a trochu se to zlepšilo. Teprve ve druhé třídě jsme přišli na řadu do aply , kde jsme diagnostikovaný na atypický autismus.Zase nás čeká dlouhá cesta žádání na asistenta. Teď když dostane záchvat venku(naštěstí to není tak časté), slyšim i od známích: já bych ti jednu vrazila, řemen na tebe apod... je mi to docela líto i když jsem je informovala a vysvětlila nejsou schopni to vstřebat a pochopit co to autismus obnáší. I mé kamarádce, kde jsem jí prvně pověděla že mé dítě je AA mi odpověděla , vdyť je chytrý. Tím jsem chtěla napsat , že jsem ráda za tyto články,aby lidé byli informováni o této diagnóze. Díky.

jj, některé situace jsou jak přes kopírák-nákupy,cesty domů na několikrát díky dknalým spolubčanům přesvědčených o špatné výchově;autobus,c není nízkopdlažní je zamítnut rovnou,narážky lidí-co tak velkeé dítě dělá v kočáru; každdenně totéž k večeři,na stejném místě na mm přesně,správně rozkrojené,neumazané od kečupu-těžko i rodině vysvětlím,že langoš jíme s kečupem vedle a nikoliv na,toust umazaný od kečupu ani omylem,horko těžko lidé chápoou,že rohlík je pro mnho autíků lepší bez másla;prošvihnutý poořad v tv znamená zábavu na několik hodin pro nás i sousedy,nehledě na to,že je to věc,dle čeho se autík aspoň trochu orientuje,spusta lidí čučí jak vyšinutí,že dítě na mě volá kokoláda-nikdo z nich nechápe,že to znamená klidně maminka,protože ta maminka tu čokoládu miluje...a mohly bychm tady všechny psát hodiny a hodiny-každé dítko jiné a projevy v globálu podobné....máme jen lehkou formu,ale stačí to bohatě.Moc pěkně napsané,ještě kdyby to lidé chtěli také trochu chápat a ušetřili nás svých připomínek,rad a v horším případě rovnou posuzování správnosti dg.někde na zastávce....a úplně nejraději mám,když na Ondru někdo sahá či mluví-v mhd atd a upozrňuje,že spadne atd....zvlášť,když nesnáší fyzický kontakt,pak je na několik hodin vyřazen z provozu

Pro mě dojemné. Tohle by se mělo psát všude, i v televizi dělat osvětu, Protože já mám doma autíka, a úplně ty samé problémy. Je to o nervy, to dítě vám pak nepříjde tak hrozné, ale ty lidi, co vás neustále bodají hnusnými pohledy, a to v tom lepším případě. Pořád ty starší paní a pánové, co se do dítěte nebo do vás navážejí a myslí si, jak vám to nandali, protože si myslí, jak jste neschopná matka, co neumí vychovat syna (či dceru). Tohle mě trápí taky hodně, ale co s tím??? Nedávno, když měl můj syn afekt a takhle křičel a válel se na zemi na velkém parkovišti u nákupáku (nebudu psát proč, to by asi bylo na dlouho), prošla čtyřčlenná rodinka, a namóděný frajer (otec jeho dětí) jim schválně nahlas předemnou řekl: Vidíte, jak zlobí, já bych mu dál pár facek a byl by klid! Já na něj začala křičet, hodně mě to naštvalo, že je postižený a že za to nemůže s dovětkem, já to dám pár facek ty h.....! Pán dělal, že neslyší, a šel dál, ale myslím, že mě slyšel, a doufám, že si trochu něco uvědomil, i když o tom pochybuji.... Větščinou jsem zticha přecházím to, nebo říkám, milá paní, nemluvte na něj, on vám stejně nerozumí, je postižený, ale tentokrát jsem to nějak nepřekousla a nevydržela a pánovi jsem nadala. Řeknu vám, zatím se mi omluvila jen jedinná paní!!!! Jen jedinná, ale já se musím s tímto potýkat den co den.
Přeji všem pevné nervy a hodně štěstí!

že jo?
Nadhled můžeme mít, jen u těch blízkých to nejde tak často hodit za hlavu.

Moc krásně napsané! Ale abyste oslovila třeba tu kolemjdoucí paní, mělo by to vyjít na 1.straně Blesku :)

Esssi, moc pěkně napsané! S tou větou "Já si tě vezmu, když zlobíš maminku " máš stoprocentní pravdu, kolikrát jsem si ji vyslechla, bože můj. A to nejen u naší autistické ment. postižené dcery, ale i při výchově našeho zdravého syna. Nedávno se rozhodl, že už je dost velký (5,5 let) a nepočkal na mě tak jako vždy u kraje chodníku, jak jsem ho naučila, nýbrž se nedbale rozhlédl letem světem vpravo vlevo a přeběhl sám silnici. Nutno podotknout, že to bylo dost blbé a nepřehledné místo - v zatáčce. Málem mě omyli. Přeběhla jsem za ním a lup mu na zadek a k tomu kázání proč nemůže přebíhat sám a že rozhodně za tu zatáčku nemohl pořádně vidět a kdyby jelo auto, tak je po něm. No jak jsem mu lupla, tak začal vykřikovat "nebolí, nebolí" tak jsem mu teda přidala. Kolemjdoucí to velice zaujalo, a zrovna paní jedna v důchodovém věku prohlásila, že si ho vezme, když zlobí maminku. Důrazným tónem jsem jí řekla, ať tu výchovu laskavě ponechá na mě. Začala vykřikovat rozhořčeně, co jsou to zač, ty dnešní matky, že se pak nediví, když se jejich děti takto chovají. Závěr: dnes už si synáček pamatuje, že na mě má počkat a ještě mi vždycky podá ručku. Kdežto u autíka vám nepomůže ani rozčilování, ani bití, ani domluvy po dobrém a to je ten průšvih. Dceřinu ruku prostě nesmím na takovýchto místech nikdy pustit, .....Je to docela o nervy, uhlídat autistku hyperaktivní 12ti letou, rychlou jako blesk, myslím, že má několik andělíčků strážných, protože párkrát už v té silnici byla - a nikdy naštěstí nic nejelo, uf....
Ještě k těm babičkám a dědečkům, chápu maminky, že to je problém, který nikdy nepřebolí. Můj otec je též toho názoru, že jsme měli dceru dát do ústavu. Já ten názor nesdílím, je to děcko jako každé jiné a patří do rodného hnízda. Potřebují se i ti sourozenci navzájem - naše děti mají pěkný vztah, jsem za to moc ráda.S mými rodiči byly kvůli naší dceři a jejich vztahu k ní dost vyhrocené vztahy, nestýkali jsme se dlouhodobě, ale teď se to dostalo do roviny, kdy oni si berou na hlídání našeho zdravého syna (teda epileptika, aby to nebylo tak jednoduchý) a bráchovy holčičky hlídají též, ale naši auti dceru né. Na tu si musíme zaplatit asistenční službu, holt tak to je. Mlčím, nechávám to být, po zlém nezmůžu nic , akorát bych přiravila syna o babičku s dědou. Myslíte že dělám dobře? Pár maminek řeklo, že by to nesnesly - buď obě děti, nebo nikoho. Ale já na jedné straně chápu, že třeba jít s naší Romčou ven, uhlídat ji, dohonit ji, zvednout ze země, když vzdoruje a nechce jít dál- je to fyzicky náročné - psychicky taky, ale my jsme na dědině, a každý už tu ví, o co kráčí, tak nás nechávají žít. No mamky, hodně sil a pevné nervy, já už jsem se naučila lidem trefně odpovídat, už nejsem jako dřív, kdy jsem se nevzmohla na slovo a polykala slzičky.