Můj příběh začíná rokem 1995, kdy jsem se narodila, v sedmém měsíci, s DMO, a s trvalou Spastickou diparesou. Prvním rokem se nic nedělo, doktorka stále mým rodičům říkala, že vše je v pořádku, ale když jsem pak stále nechodila, a když už, tak na špičkách, začali se mnou rodiče rehabilitovat. To ale přišlo vniveč, protože špatně, a bylo to vyčerpávající jak pro ně, tak pro mne, a samozřejmě, že se mi to asi ani trochu nelíbilo...
To jsme ale ještě necvičili Vojtův princip.

Fyzioterapeutku, která ho znala, jsme našli až v mých osmi letech. Nutno podotknout, že v pěti jsem podstoupila prodloužení achilovek, což mi alespoň trochu zlehčovalo chůzi..ale zpátky k Vojtovce. Nevím, jestli první dva roky – do mých 10 let-fungovala, ale vím jedno. Vždycky jsem byla, ať už rodiči nebo fyzioterapeuty, vedena k tomu, abych si Vojtovky vážila. A když jsem náhodou řekla, že to bolí- nikdy jsem neplakala, jen jsem se občas prala a řekla au- , dostalo se mi odpovědi, že to nebolí, je to pouze nepříjemné.
 
Až nyní jsem ty dvě důležité věci pochopila- to, že se mnou někdo cvičí, není proto, že dělá schválně něco, co je mi nepříjemné. Dělá to z lásky, a jen mu přitíží, když se peru a křičím. A tady se dostávám k tomu, co Vám, rodičům, chci říci. Vím, že mnozí z Vás přestali Vojtův princip cvičit, a to z toho důvodu, že jejich dítě plakalo. Jistě, ano, Vojtovka je nepříjemná, nikoli však bolestivá. Velice hezky rozdíl mezi těmito dvěmi věcmi popisuje jedna fyzioterapeutka – kdyby to bolelo, děti pláčou ještě za dveřmi. A je to pravda. Milí rodiče, kdyby ti, kteří s někým cvičí, měli přestat s Vojtovým principem jen proto, že se to dítěti nelíbí, byly by děti bez naděje, jakou jim Vojtovka dává. Já sama jsem minulé léto po operaci zjistila, že Vojtův princip funguje. Během 4 dnů se mi chodilo výrazně lépe, a ztuhlé nohy, které mne následkem zákroku velice bolely, se právě díky Vojtovce staly poddajnějšími a pohyblivějšími.
 
V mém případě se nedá nic zlepšit, cvičím pouze takzvané udržovací cviky, s kterými mohu docílit toho, že se to nezhorší, a mně se bude dobře chodit. Neumím posoudit, zdali se můj stav za těch 8 let, co Vojtu cvičíme, zlepšil. Nejsem doktor. Vím jen, že díky rehabilitaci se cítím mnohem lépe. A když to nefunguje na stole hned po 10 vteřinách? To je, milí rodiče, podle mé fyzioterapeutky, normální. A že občas řeknu au? To už není normální, jelikož to je reakce na bolest.Je to zlozvyk. Vojtovka mne nebolí, a další děti také ne. Když Vaše dítě pláče, musíte to překonat. Když víte, že to děláte pro něj, tak to tak těžké není. A až bude větší, tak to můžete udělat tak, jak to všichni dělali se mnou. Vysvětlit mu, že je to pomoc, a abychom něco získali, musíme za to zaplatit. V tomto případě tím, že překonáme to, co nám není příjemné.
 
Vojtovka je pro mne obrovským přínosem, jak fyzickým, tak psychickým. Sám Vojta řekl, že matka intuitivně pracuje vždy správně, a dítě od ní tuto pomoc stejným způsobem přijímá. A já s panem profesorem souhlasím, je to pravda. Díky jeho metodě jsem nyní téměř zdravá, mám pouze vady, které někomu připadají i falešné. Díky Vojtovce jsem poznala, že největší překážkou v životě si jsme mi sami, a první fáze zvládnutí našeho údělu je to, že si ho sami uvědomíme. A tak i já jsem nyní šťastná díky rehabilitaci a těm, kteří ji propagují. A že si někdy na Vojtovku zanadávám, to beru jako rituál, ale co je hlavní, snažím se brát své postižení s humorem a najít si na něm to, co mi pomůže nejvíc. Hledám pozitiva.
 
Děkuji mnohokrát, pane profesore!