Náš syn Bohoušek se v dubnu roku 2001 narodil předčasně (36 tt), protože byl hypoxický (měl nedostatek kyslíku, placentou neproudila krev) bylo nutné provést akutní císařský řez. Jenom náhoda zachránila jeho a možná i můj život. Kvůli hypoxii a následné hematologické poruše nastalo krvácení do mozku a rozvinul se POSTHEMORHAGICKÝ HYDROCEFALUS. V té době jsem vůbec nerozuměla, co mi lékařka říká, netušila jsem, že je to s mým vymodleným synem tak vážné. Následovala operace která vyřešila „hromadění mozkomíšního moku v mozku“ – neurochirurg voperoval Bohouškovi shunt (čte se šant). Bohužel kvůli hypoxii a opakovaným zásahům do mozku (reoperace proběhly kvůli opakovaným „malfunkcím shuntu“ - shunt se ucpal a neprotékal jím mozkomíšní mok) následovaly další diagnózy – epilepsie (Westův
syndrom), kortikální poškození zraku, DMO, mentální retardace, dětský autismus.
Dnes se mě kamarádka zeptala, co to vlastně ten shunt je. Tak jsem začala hledat na internetu a našla jsem moc pěkný popis našeho problému. Nejdřív se pokusím v krátkosti laicky.

Shunt se skládá z ventilu a dvou katetrů. Venil se voperuje do podkoží v hlavě (většinou ze zadu mírně na stranu od temene, nebo za ucho). Katetr je vlastně hadička, vyvedená z mozkové komory, která vede do ventilu a z ventilu pak vede další hadička do dutiny břišní (někdy do srdce). Ventil má za úkol udržet v hlavě přiměřený tlak - aby se v mozkových komorách nehromadil mozkomíšní mok (docházelo by pak k utlačování mozku a následnému odumírání buněk), nebo aby nevyteklo mozkomíšního moku moc (což se teda Bobíkovi jednou stalo, komory splaskly a téměř se přilepily na sebe, klinicky se projevoval velkým neutišitelným křikem) a to by pak mohlo způsobit krvácení do mozku.
Shunt se voperovává dětem s hydrocefalem, který může být vrozený nebo vzniklý po krvácení do mozku (což je Bobíkův případ). Hydrocefalus vznikne když se krvácením "ucpou" cesty pro mozkomíšní mok, nemůže odtéct do míchy (kde se vstřebává) a hromadí se v hlavě.
Nefunkčnost shuntu se projevuje úpornými bolestmi hlavy – což znamená, že dítě pláče nebo je extrémně spavé, nekomunikuje, zvrací, miminka mívají vystouplou fontanelu. Je důležité kontrolovat i to, jestli se nepřerušila hadička vedoucí z ventilu do bříška. Bohouškovi se to stalo 3x. Většinou se objeví projevy zhruba do 24 hodin po vytrhnutí hadičky z ventilu.

A teď odborný popis , který cituji z http://natura.baf.cz/natura/2004/5/20040505.html:

Co je hydrocephalus

Termín "hydrocephalus" je odvozeno z řeckého slova "hydro" (voda) a slova "cephalus" (hlava). Základní charakteristikou tohoto onemocnění je nadměrné hromadění mozkomíšního moku (cerebrospinální tekutiny) v mozku. Mozkomíšní mok je čirá tekutina, která obsahuje jen minimální obsah proteinů a obklopuje mozek a míchu. Nadměrné hromadění mozkomíšního moku vede k abnormálnímu prodloužení dutin nebo komor v mozkové tkáni, které se nazývají ventrikuly. V mozkové tkáni jsou dva laterální ventrikuly a středový třetí a čtvrtý ventrikul.
Ventrikulární systém je tedy složen ze čtyř ventrikulů, které jsou navzájem propojeny úzkými kanálky. Normálně mozkomíšní mok volně protéká ventrikulami do uzavřených komor na spodku mozku, protéká po povrchu mozku a míchy a nakonec je absorbován krevními vlásečnicemi do krevního oběhu.
Mozkomíšní mok má tři životně důležité funkce:
1. udržuje mozkovou tkáň pod určitým tlakem a omezuje případné menší otřesy a nárazy
2. dopravuje do mozkové tkáně nezbytné živiny a odvádí z ní odpadní látky
3. její průtok uvnitř lebeční dutiny a páteře vyrovnává změny nitrolebečního objemu krve, tedy množství krve v mozkové tkáni.
Mozkomíšní mok je v hydrostatické rovnováze s podpůrnou tkání v mozku a může touto tkání volně protékat. Mozková tkáň a mozkomíšní mok by měly mít stejný hydrostatický tlak ve všech částech mozku. Mozková tkáň je chráněna krevní bariérou před vnějším působením na centrální nervový systém. Podobně mozkomíšní mok se biochemicky nemění díky trvalé cirkulaci mozkovou tkání a komorami. Tyto bariéry jsou na úrovni endotelu mozkových kapilár, na úrovni epitelu tzv. choroid plexus (zvláštní ventrikulární tkáň, která produkuje mozkomíšní mok) a na úrovni vnějších vrstev arachnoidní hmoty. Tyto bariéry chrání mozek a subarachnoidní prostory před škodlivými vlivy z vnějšku.
Rovnováha mezi tvorbou a absorbcí mozkomíšního moku je nesmírně důležitá. Za normálních okolností je téměř veškerá tekutina absorbována v krevních kapilárách během své cirkulace. Za určitých okolností však může dojít k narušení její tvorby nebo absorbce a tím k narušení normálního průtoku. Pokud je rovnováha narušena, může dojít ke vzniku onemocnění hydrocephalus.

Různé typy hydrocephalu

Hydrocephalus může být buď vrozený nebo získaný. Vrozený hydrocephalus se objevuje při narození. Může být způsoben buď vlivem prostředí během vývoje plodu nebo může být geneticky podmíněn. Získaný hydrocephalus se může objevit kdykoliv během lidského života. Tento typ onemocnění může člověka postihnout v každém věku a bývá často vyvolán úrazem nebo onemocněním.
Hydrocephalus může být také komunikující nebo nekomunikující. Komunikující hydrocephalus vzniká, když průtok mozkomíšního moku je blokován poté, co opustí ventrikuly. Mok může stále protékat mezi ventrikuly, které zůstávají otevřené. Nekomunikující (obstruktivní) hydrocephalus vzniká, když průtok mozkomíšního moku je blokován jedním nebo více zúženým kanálkem mezi ventrikuly. Nejběžnějším případem je "akvaduktální stenosa", kdy hydrocephalus vzniká kvůli zúžení Sylviova akvaduktu, drobného kanálku mezi třetím a čtvrtým ventrikulem uvnitř mozku.
Dále existují dvě formy hydrocephalu, které zcela nespadají ani do jedné z kategorií uvedených výše: hydrocephalus ex-vacuo a hydrocephalus s normálním tlakem.
Hydrocephalus ex-vacuo vzniká poškozením mozku silným nárazem nebo jiným traumatickým zraněním. V tomto případě také dochází k atrofii nebo rozpadu mozkové tkáně. Hydrocephalus s normálním tlakem vzniká nejčastěji ve stáří. Obě tyto formy jsou provázeny ztrátou paměti, demencí, neschopností chůze, močovou inkontinencí a obecně zpomalením veškeré intelektuální a fyzické aktivity.

Koho toto onemocnění postihuje

Výskyt (incidenci) tohoto onemocnění lze těžko stanovit, protože dosud neexistují žádné národní registry nebo databáze lidí postižených hydrocephalem a souvisejícími nemocemi. Podle některých odhadů hydrocephalus postihuje asi jedno z každých 500 dětí. V současnosti většinu případů lze diagnostikovat již před narozením (prenatálně) v době vzniku nebo v raném dětství. Pokrok v diagnostických zobrazovacích metodách umožnil přesnější diagnostiku lidí s atypickými projevy, včetně dospělých, u nichž se vyskytuje hydrocephalus s normálním tlakem.

Příčiny onemocnění

Příčiny tohoto onemocnění nejsou zcela známy. Hydrocephalus může být výsledkem genetické dědičnosti (akvaduktální stenosa) nebo vývojové vady, která může souviset s defekty míšního kanálu nebo lebky. Dalšími možnými příčinami mohou být komplikace během života, jako je intraventrikulární hemorrhagie (krvácení tkání) nebo různá onemocnění jako je meningitida, nádory, traumatické úrazy hlavy nebo subarachnoidní hemorrhagie, která může zablokovat odtok mozkomíšního moku z ventrikulů nebo může poškodit uzavřené komory na spodině mozku.

Příznaky onemocnění

Příznaky onemocnění se liší s věkem, se stádiem onemocnění a s individuálními rozdíly v odolnosti vůči problémům, které způsobuje mozkomíšní mok. Například odolnost dětí vůči tlaku mozkomíšního moku se výrazně liší od odolnosti dospělých. Dětská lebka se pod tlakem mozkomíšního moku může rozpínat, protože spoje mezi lebečními kostmi ještě nejsou uzavřeny.
V dětství je proto nejobvyklejším příznakem hydrocephalu rychlý růst obvodu lebky nebo neobvykle velká velikost hlavy. Mezi další příznaky patří zvracení, ospalost, vznětlivost, záchvaty a poškození zraku.
Starší děti a dospělí mohou mít jiné příznaky, protože jejich lebka se již pod tlakem mozkomíšního moku nemůže rozpínat. Mezi příznaky patří bolesti hlavy, následované zvracením, žaludečními nevolnostmi, papilledema (otok očního disku, který je součástí očního nervu), neostré vidění, diplopie (dvojité vidění), problémy s rovnováhou, špatná koordinace, problémy s chůzí, močová inkontinence, zpomalení nebo zastavení vývoje, letargie (netečnost), ospalost, vznětlivost, změny osobnosti nebo rozpoznávacích schopnosti včetně ztráty paměti.
Popsané příznaky se vztahují k typickým projevům onemocnění v pokročilém stádiu. Mohou se však individuálně odlišovat.

Diagnostika onemocnění

Hydrocephalus se diagnostikuje klinickým neurologickým vyšetřením, kdy se používají různé zobrazovací metody lebky a mozku, jako je ultrasonografie (vyšetření ultrazvukem), počítačová tomografie (CT, computed tomography), zobrazování magnetickou jadernou resonancí (MRI, magnetic resonance imaging) a měření nitrolebečního tlaku. Lékař použije vhodný diagnostický nástroj v závislosti na věku pacienta, klinických projevech a výskytu zjevných nebo předpokládaných abnormalit mozku a míchy.

Současné metody léčení

Hydrocephalus se dnes nejčastěji léčí chirurgickou implantací tzv. shunt systému. Tento systém odvádí mozkomíšní mok z určité části centrální nervové soustavy do jiné části těla, kde se tato tekutina absorbuje do tkáně.
Shunt je pružná, avšak pevná trubice. Celý systém se skládá ze zmíněné trubice, katetru a ventilu. Jeden konec katetru je umístěn v centrální nervové soustavě, obvykle ve ventrikulu uvnitř mozku nebo poblíž ukončení míchy. Druhý konec katetru je obvykle umístěn v břišní dutině nebo na jiném místě uvnitř těla, kde se může mozkomíšní mok absorbovat. Ventil na katetru reguluje tok a množství odváděného mozkomíšního moku.
Omezený počet pacientů lze léčit alternativní metodou ventrikulostomií. Pomocí neuroendoskopu, malé CCD kamery pro zobrazení obtížně dostupných chirurgických oblastí, může lékař pozorovat ventrikulární povrch. Potom může prorazit malý otvor ve třetím ventrikulu, který umožní mozkomíšnímu moku protékat kolem uzavřeného kanálku.

Komplikace shunt systému

Shunt systém samozřejmě není dokonalým zařízením. Mezi možné komplikace patří jeho mechanické selhání, infekce, poškození tkáně nebo potřeba prodloužení nebo výměna katetru. Obecně tyto systémy vyžadují periodické sledování a pravidelnou lékařskou kontrolu. Pokud se objeví některé komplikace, je obvykle nutné shunt systém pečlivě zkontrolovat.
Některé komplikace mohou souviset s nadměrným nebo naopak nedostatečným odtokem mozkomíšního moku. Pokud dochází k nadměrnému odtoku, mozkomíšní mok odtéká rychleji, než se tvoří. Může dojít k poškození ventrikulů a k poškození krevních cév, jehož důsledkem jsou bolesti hlavy a hemorrhagie (subdurální hematom). Pokud dochází k nedostatečnému odtoku, pak se příznaky hydrocephalu znovu objeví. Pokud dojde k infekci, u pacienta se může objevit trvale zvýšená teplota, bolestivost šíje nebo zádových svalů a zarudnutí nebo otok tkáně kolem trubice shunt systému. Pokud existuje podezření, že shunt systém nepracuje správně, musí být učiněn bezprostřední lékařský zásah.

Prognóza onemocnění

Vývoj onemocnění lze těžko předpovídat, přestože existují určité korelace mezi některými specifickými případy a dalším vývojem onemocnění. Předpověď dále komplikují další onemocnění, včasnost diagnózy a úspěšnost léčby. Vztahům mezi léčením shunt systémem a zpomalením nebo odvrácením poškození mozku dosud dostatečně nerozumíme.
Lidé nemocní hydrocephalem a jejich rodiny by měly věnovat léčbě trvalou pozornost. Hydrocephalus může ovlivnit kognitivní, psychický, emoční a fyzický vývoj. Mnoho dětí s tímto onemocněním po rehabilitačních terapiích a pedagogické pomoci může vést zcela normální život s minimálním omezením. K úspěšnosti léčby výrazně přispívá souhra lékařských odborníků, rehabilitačních pracovníků a vzdělávacích pracovníků.
Léčba pacientů s hydrocephalem život zachraňuje a prodlužuje. Bez léčby je pokročilé stádium hydrocephalu až na vzácné výjimky smrtelné.