Před pár dny jsem se díky jedné mamince autistického chlapce dostala na zajímavou akci. Šlo o přednášku nebo spíš takové povídání o tzv. facilitované komunikaci, které se konalo v jedné speciální škole v Praze. Vedla ji mladá dáma, která vypadala spíš jako maturantka, ale již má za sebou úctyhodnou akademickou kariéru. S facilitovanou komunikací se setkala při svém studiu v USA a měla možnost ji tam i praktikovat. Musím říct, že mě to velmi zaujalo, všechno mi to do sebe tak pěkně zapadalo - i s tím, co už děláme nebo co jsem se naučila dřív.
Facilitovaná komunikace není u nás úplně novou a neznámou metodou, pro mne to však bylo první setkání "naživo". A protože, aspoň pokud vím, se o ní na tomto webu ještě nepsalo, požádala jsem přednášející, zda mohu uveřejnit základní informace o FK, které nám na setkání dala k dispozici. Ona k mé radosti souhlasila, takže tady jsou:

Facilitovaná komunikace

Facilitovaná komunikace (facilitated communication) je technika umožňující nemluvícm osobám s postižením (lidem s předpokládaným mentálním postižením, s autismem, po mozkové obrně nebo s jinou poruchou řeči) komunikovat pomocí ukazování na písmena (pokud umí číst) nebo na obrázky (když neumí). Komunikaci umožňuje přítomnost školené osoby, tzv. facilitátora. Ten má svou ruku položenou pod rukou, zápěstím nebo předloktím jedince, který pak na klávesnici počítače nebo na tabulce s obrázky/písmeny vyťukává jednotlivá slova a vyjadřuje své myšlenky. Facilitátor vyvíjí stále stejný protitlak a čeká na iniciaci pohybu směrem ke klávesnici. Po zmáčknutí písmene facilitátor klientovu ruku vrací do neutrální střední polohy před klávesnici. Facilitátor se musí naučit rozpoznat, kdy je pohyb cílený a přesný a kdy impulzivní a nepřesný (kdy např. dochází ke zmáčknutí vedlejšího písmene). O lidech, kteří nekomunikují spolehlivě, si nikdy nemůžeme myslet, že nejsou inteligentní, že nám nemají co říci, či že nedostatek verbální řeči ovlivňuje jejich myšlení, přestože jejich CHOVÁNÍ tak může naznačovat. NEMLUVIT NEZNAMENÁ NEMYSLET!!!

Obrázky nebo písmena mohou být na počítači, tabulce s písmeny nebo na textovém procesoru a asistentem může být dostatečně zkušený učitel, rodič, kamarád, sourozenec nebo opatrovník. Jeho úkolem je zajišťovat fyzickou pomoc (označovací funkci ukazováčku, podporu ruky nebo zápěstí, usazení), ale neovlivňovat vlastní volbu obrázku nebo písmene, tedy povzbudit, ale ne vést. Dotyk pomůže uvědomit si, kde ruka v prostoru je, a podnítit ji k pohybu směrem ke klávesnici. Tak jako osoba s autismem si sama neobleče správně boty a často čeká na slovní výzvu nebo dotyk, podobně ruka funguje na principu dotyku a slovní výzvy ke komunikaci, k pokračování v psaní, k dokončení věty. Cílem je omezit podporu ruky na nejmenší míru až k úplné fyzické nezávislosti.

Podpora je trojí – vedle fyzické je také verbální a emocionální.
Verbální spočívá ve čtení všeho, co osoba napíše, v povzbuzování, ať pokračuje dál, či ať slovo/větu dokončí. V případě překlepu či nejasností neříkáme, že to je špatně, ale neutrálně vyzveme, aby si to jedinec smazal, protože v češtině toto slovo neexistuje nebo my mu nerozumíme. Ruka se také fyzicky zarazí, dojde-li k impulzivnímu opakování několika písmen (podobné opakujícímu se chování či činnosti). Časté jsou přestávky (po několika písmenech, postupně přestávky mizí), po krátkém oddychu se osoba vyzve, aby slovo/větu dokončila, a přečte se, co již napsala. Postupuje se od nejlehčího k nejtěžšímu. Začíná se od jednoduchých otázek ano-ne, poté se přejde ke složitějším výběrům ze dvou, tří možností, poté k celým větám a rozvinuté komunikaci. U dětí lze používat kartičky s obrázky či skutečné předměty, např. k výběru jídla (ale z dosahu dítěte, aby si věc samo nevzalo bez protitlaku naší ruky), k výběru oblíbené činnosti, místa procházky atd. Poté se přechází na klávesnici (lze zjednodušit, např. pokud chceš kakao, ukaž K, tady je na klávesnici K, pokud chceš čaj, napiš C. Emocionální podpora spočívá v pozitivním přístupu, v chválení, v povzbuzování a ve vysvětlování, že chceme znát myšlenky a názory jedince, že s ním chceme komunikovat o všem, ne jen zůstávat u několika obrázků nepatřičných k jeho věku. Nikdy také nediktujeme, co má osoba napsat. Vhodné je klást otázky.

Základní myšlenkou facilitované komunikace je, že mnoho jedinců je zdánlivě postiženo mentálně, i když mají pouze neuromotorické postižení, které jim brání tvořit a ovládat hlasové projevy a které se navenek projevuje jejich chováním, kterému často nerozumíme. Toto postižení také ovlivňuje schopnost účinně ovládat ruku a paži. Proto s použitím komunikačních pomůcek a asistenta, jenž zajistí fyzickou dopomoc, jedinci, kteří původně nebyli schopni komunikace, nyní sestavují slova, píší věty a jsou schopni odpovídat na otázky.

Techniku facilitované komunikace vymyslela v Austrálii v 70. letech minulého století zdravotní sestra Rosemary Crossley a postupně se metoda rozšířila do USA a dále prakticky do celého světa. V USA vzniklo v r. 1992 výzkumné a školící centrum Facilitated Communication Institute na Syracuse University (dnes se jmenuje Institute on Communication and Inclusion). Středisko je velice aktivní, pořádá pravidelné konference, vydává čtvrtletně časopis, zabývá se školením facilitátorů a propagací metody.

O používání facilitované komunikace se vede mnoho diskusí. Ti, kteří ji obhajují, tvrdí, že se tím dává možnost komunikace těm, kteří jinou možnost nemají, pokud se jim k tomu dají správné podmínky. Ti, kteří jim a této metodě oponují, věří, že to není ten jedinec s postižením, ale jeho asistent, který komunikuje.

V Česku vyšla např. kniha:
Vexiauová, A.M. Dej mi ruku, ať mohu mluvit. Vrátit slovo těm, kteří jsou odříznutí od světa. Praha, Nakladatelství ISV, 2003. ISBN 80-86642-28-3.

Institute on Communication and Inclusion (videa, literatura, popis metody, příběhy osob s autismem, výzkumné studie):
http://soe.syr.edu/centers_institutes_institute_communication_inclusion/...