My už jsme párkrát o tom přemýšleli, jaké by to bylo s naší autistickou hyperaktivní dcerou u moře, ale bohužel dcera strašně utíká, stačí chvíle nepozornosti a je pryč - a neumí mluvit ani plavat, takže by to byl šílený stres pro nás. Jezdíme na dovolenou stylem že si pronajmeme chaloupku s OPLOCENOU zahradou a bazénem a jsme spokojení. Akorát teda čelíme neustálým otázkám našeho zdravého syna, když už pojedeme k tomu moři, že by tam moc chtěl, takže se jednou budeme muset odhodlat :-))
Jinak když bylo dceři necelých 6 let, tak jsme s ní letěli letadlem za příbuznými do Anglie a to dopadlo nad očekávání dobře, kdyby to tak člověk věděl dopředu, tak by tolik nenervoval :-))

kdo chce cestovat, tak si svou cestu najde.
Můj syn autista se 4st. postižení jezdí na kole. Dobře jezdí na kole. Ale musíte si představit, že jezdí tak,jako slepec se nechá vést svým psem, tak i náš syn má svého průvodce, který ho neustále komanduje a říká povely, zpomal, zastav, stůj a pod. Jasné, stručné, jednoznačné.
V létě jsme jeli s http://www.skvfm.com/ poddunajskou cyklostezku. 250km za 5 dnů. Sami bychom si na to ani nepomysleli. Chtělo to nadšence, který sehnal granty, zorganizoval to a pomocí CK se tato akce uskutečnila. Ano, bylo tam spousta vozíčkářů, kteří cestu zvládali na handbikách, ti potřebovali dopomoc zdravějšího kolegy, ale kdybych tam nebyla já a manžel, tak by prostě můj syn nikam nejel.Zvládá to pouze s námi, není to přenosné. Akce se uskutečnila až druhým rokem. Organizátor to nejdříve vymyslel nejdříve tak, že se bude spát pod stany, to bychom nedali, až druhým rokem to bylo s ubytováním pevným.
Skv několik roků dělalo fantastickou akci HENDIKEMP. (jezdili jste již někdy se svým dítětem na tanku?)
S RAIN MANEMˇ"splavujeme" Moravu, letos se chystáme na 3 dny na rafty na Slovensko. Je to uzpůsobené dětem, 3 dny, 2 noci, 2 x po 2 hodinách na Váhu. Nejsou to žádné rafty na divoké řece, je to výlet na lodičkách.
S našimi těžce postiženými dětmi jsme byli ve sklárnách, pivovaře, různých dolech,co se dá vymyslet, tam jdeme.
Vše ale stojí peníze, takže sháníme peníze, kde se dá.
Marku - ptal ses, zda by Ti poradili s výběrem ubytování v CK. ANO, PORADILI. Pokud by nevěděli, zjistili by si to. A je jedno, zda by to byla malá agenturka, či velká CK. A existuje i tuzemská CK s programem BEZBARIÉROVÁ ĆR - ATIS.
Pro všechny rodiče - máteli strach někde cestovat, jeďte nejdříve s nějakou skupinou, pomůžou Vám, bude-li třeba. Zjistíte, že to jde.

ty narážky, dospělí to umí skrývat, ale děti ne, pokud jsou trochu starší a chechtají se jako blázni, otáčejí se, no bolí to.

BOLET TO NIKDY NEPŘESTANE A VY NIKDY PLNĚ NEOTUPÍTE, ALE ČASEM SE NAUČÍTE TO PŘEHLÍŽET.

Miluji koupání (neumím plavat), miluji moře, miluji vlny a miluji letadlové menu s koláčkem (běda, když je jenom sušenka)...
Nemiluji cestování, nemiluji letadla - křičím (někdy více, někdy méně) a lomcuji sedadlem před sebou, šermuji rukama a nemiluji davy lidí,...
A přesto každým rokem (někdy i dvakrát) létám s mámou k moři - na Krétu do letoviska Bali. V loňském roce jsme v červenci letěli na Krétu a v pak ještě v srpnu poprvé na Kos.
CO TO ALE ZNAMENÁ ?
Pro cestování jsme si oblíbili jednu cestovku - CK Alexandria. Vše předem máma společně domluví v CK Datour, kde moříčko každým rokem nakupujeme. A naše dovolená? Ta začíná už příjezdem na letiště, kde "vyfasují svého hlapa" - asistenta, který na nás čeká i s vozíkem před halou. Vozík jinak nepotřebuji, ale po letišti se na něm producíruji moc ráda. Asistent nám pomůže s odbavením a jeho těžká fuška končí mým usazením do sedadla v letadle. S mámou hezky poděkujeme a za mého velikého křiku mi zapínají pás. Máma ujišťuje shovívavé spolucestující, že křičet možná přestanu, letuškám mávám, aby se na nás usmívaly, někdy dokonce za mnou příjde i kapitán, aby se ujistil, že jsem schopná letu - no a startujeme a zamračených spolucestujících si nevšímám. Za letu z okénka mávám dědovi a babičce do nebíčka a těším se na občerstvení - na závěr si říkám o colu a kávičku, čaj nechci, protože jsem přece už veliká holka. Při příletu je to fajn, už neřvu. Delegátka se usmívá a posílá mně do autobusu. Mimochodem, tam řvu také. V letovisku předem vědí,že přijedu a tak jsme s mamkou vždy brzy ubytované. Źádné vybalování, říkám mámě a chci hned do moře. Animační tým je perfektní, ví, co si se mnou mají počít a máma zatím někde poblíž odpočívá. Z animačního programu si pečlivě vybírám - máma čte a já říkám na vše ano. Opět jsem si užila bezva dovolenou, a to nejen v dětském klubu a malýma dětma a s puberťákama při poledním koktejlu, ale i s "babama" v bazénu a večer na podiu s "animákama" - Kokoška, Čokoláda i všechny ostatní tanečky se mi móóóc líbily. A let domu - i ten zase celý prořvu či proječím (občas přestanu, přecejenom letíme domů za tátou). Při přistání opět čeká asistent, jsem moc ráda, že mně odveze ke kufrům a pak rovnou za tátou. A opět řvu, tentokrát ale radostí, že vidím tátu. Ten nás a mámou naloží do auta a hurá, už jsem doma. Byla to prima dovolená říkám, všem vykládám jak jsem brečela, koupala se v moři a v bazénu a tancovala a měla chlapa na letišti.
A důležitá informace na konec.
Jmenuji se Andrea, 33 let, DMO, těžké mentální postižení a nejraději jsem doma s tátou. A o mém cestování Vám napsala má máma.