Naše liberecká raná péče včera pořádala Klub pro rodiče, věnovaný canisterapii a asistenčním psům pro autisty. Bylo to velmi zajímavé, a protože jsem si dělala poznámky, tak jsem usoudila, že by to mohlo zaujmout někoho dalšího...

Liberecké Středisko rané péče připravilo dne 6.12.2010 pro rodiče z klientských rodin přednášku na téma Asistenční psi pro autisty, kterou vedla terapeutka paní Andrea Tvrdá. Paní Tvrdá se věnuje canisterapii už mnoho let a v poslední době se začala specializovat na práci s lidmi postiženými poruchou autistického spektra. Dochází se psy za autisty do několika zařízení v Liberci a okolí (škola v Zeyerově ulici, škola a školka v Jedličkově ústavu, škola a školka pro neslyšící v ul. Elišky Krásnohorské, speciální školka v Jablonci u přehrady atd.), kromě skupinové canisterapie se věnuje i individuálním konzultacím a je schopná rodině pomoci i při pořízení a výcviku psa určeného pro dítě s PAS.

Do střediska rané péče dorazila paní Tvrdá s manželem a se dvěma psy, setkání bylo vedené formou diskuse a volného výkladu přerušovaného ukázkami, dělala jsem si poznámky (možná občas lehce chaotické), ale bylo to celé velmi zajímavé. Tak pár poznatků:

Canisterapii dělá člověk, a nikoliv pes. Pes je pouze nástroj v rukou terapeuta. Pes po určité době výcviku (po cca 5 letech) ví, co má dělat, dokáže okamžitě vycítit „nejslabšího člena smečky“, který se chová jinak, a ví, že právě za ním jde. Pes „harmonizuje“ nálady lidí automaticky, není to nějaká speciální vlastnost.

Nejdůležitější na canisterapii je vědět, čeho jí chceme dosáhnout, jaký je CÍL, co chce klient. Správný terapeut potřebuje informace – od klienta, rodičů, personálu, potřebuje vědět, co zrovna teď se s klientem řeší a podle toho určuje, jaká metoda by mohla pomoci, jakou techniku zvolit, aby pes mohl klientovi pomohl zvládnout problém. Př. – canisterapie se dá využít na trénink jemné motoriky: kromě obligátního hlazení psa se cvičí např. sebrání a uchopení vodítka (pro děti velmi lákavé), pes má na zádech speciální brašny a kapsičky s knoflíky, druky a zpiy, které se děti učí otevírat, rozepínat, dítě může sbírat hračky a podávat je psovi apod. Další oblast – dítě s ADHD, nácvik zklidňování, udržení pozornosti – to se nedá dělat tím, že pes lítá po pokoji, ale že se se psem klidně a standardně pracuje a dítě to zajímá a bedlivě to sleduje.

Canisterapie NENÍ, že pes běhá okolo, děti si ho hladí, příp. se po něm válejí. Byť si to právě tak většina lidí (a bohužel někdy i canisterapeutů) představuje. Řada lidí pojímá canisterapii jako: „mám hodného psa, má rád děti/staré lidi, tak s ním budu chodit do dětského domova a děti budou mít radost“. Je pravda, že to asi děti potěší, zasmějí se, ale asi jim to moc nedá. Spolupráce s klientem nebo jiným dospělým je ke správné terapii nezbytná, cílem není „aby dítě mělo psa rádo“, ale aby pes pomohl dítěti v něčem, co mu nejde.

Pro autisty je pes velmi „čitelný“ – chová se za všech okolností stejně, když má radost, vrtí ocasem, když chce vystrašit, štěká apod. Na psa se používají jednoduché srozumitelné a čitelné povely, nic se nekomplikuje, to mají autisté rádi. Možná by se to dalo použít i pro rozvoj řeči u nemluvícího dítěte – povzbuzování k povelu, dítě také vidí na vlastní oči interakci, komunikaci, že pes na slovo reaguje, a to vždycky stejně. Canisterapeuté používají u autistických dětí i piktogramy a obrázky – součástí připravených pomůcek je velký kbelík, plný předmětů a jim odpovídajících piktogramů. Autistické dítě se zpravidla do terapie zpočátku nijak nezapojuje, terapeutka pracuje se psem, dítěte si nevšímá, to si ale pokradmu všímá jí a psa, vše sleduje jaksi mimochodem. Terapeutka vyndavá z kbelíku obrázky, hlasitě je pojmenovává, ukazuje psovi (a nenápadně i dítěti), dává k tomu vždy stejné povely – př.

- Hřeben. Nejprve obrázek – To je hřeben. Pak předmět: tady je hřeben. Češe psa – bude krásná, ano, krásná.

- Míček: obrázek míčku, pojmenovat, vytáhnout míček, stejně pojmenovat. Pak činnost: Pes má míček. Hodím míček. Přines. Hodný pejsek.

- Medvídek: obrázek, předmět. Pes ho chce – pes zlobí. Lehni. Hop. Přines. Hodný. Lehni.

- Granule: bonbonek pro psa. Pes chce. Pes je hodný. Pes chroupe. Uklidíme.

Je velmi vhodné, když rodiče nebo personál (učitelé ve školce, zdravotníci) spolupracují s terapeutem, probírají s ním cíle a dávají mu zpětnou vazbu. Nepoučení lidé totiž terapii nemusí správně chápat, domnívají se, že „je to k ničemu, terapeut si tam hraje se psem, s dětmi nepracuje, děti koukají okolo, nehladí psa“. Ale děti přitom moc dobře vědí, co se děje, potřebují si ale na přítomnost psa zvyknout, je to nová, nezvyklá situace.

Děti zpravidla reagují později, takže třeba na dalších lekcích už vědí, co se bude dít, tak předvídají, když se objeví míček, už křičí Hop míček, přines. Do kbelíku se dá dát cokoliv, co dítě odmítá a co by bylo potřeba ho naučit – např. autistické dítě odmítá červenou pastelku. Tak pes může najít pastelku, vzít pastelku do tlapy, terapeutka s ní může namalovat psa.

Pes u autistických dětí by měl být standardně vychovaný, musí poslouchat, nesmí lítat, štěkat, není nutné, aby byl kontaktní, nepředpokládá se, že cílem je, aby autista psa hladil a sahal na něj. Bylo by to i nebezpečné, zafixoval by si to a pak by chtěl hladit každého psa, kterého potká. Některé autistické děti ostatně hmat vůbec nezajímá, anebo je zajímá jen jako např. zdroj zvuku – když se sahne na tuhle věc, dělá to tohle. Pro takové dítě má třeba pes u obojku zavěšenou rolničku – pro tohle dítě s PAS dělá pes nikoliv haf, haf, ale cililink. Rolnička u obojku je navíc poměrně bezpečná, pes (jakýkoliv, i ten z ulice) zpravidla obojek nosí, ví, že lidé na obojek sahají, takže po nich nevyjíždí.

Co může pes dítě naučit? Dítě např. odmítá napodobovat rodiče, bojí se určitě věci, určitého pohybu. Po psovi však opakuje, je to jiné. Př. dítě dlouhou dobu neumělo chodit po schodech a skákat, terapeutka hodila psovi míček a řekla HOP. Pes vyskočil, dítěti se to líbilo, pobavilo ho to. Napodruhé řeklo HOP dítě, potřetí řeklo HOP a vyskočilo samo.

Vycházky se psem – dítě, které odmítá opustit oblíbené trasy, které nechce chodit za ruku, dítě, který díky fascinaci některými předměty (dopravní značky, kanály) odmítá jít daným směrem. Dítě má speciální ledvinku s karabinou, nebo postroj, kšandy, event. jakési potítko na ruku, pokud se ostatních předmětů bojí, kterým je připoután propojovací šňůrou k psovi. Je to gumová, pérovací šňůra, která se používá při sportu, většinou je prověšená. Psa vede na vlastním vodítku vodič, NIKDY NEJDE PES SÁM S DÍTĚTEM. Pes má tzv. psí ohlávku, která stahuje tlamu v případě, kdy pes neposlouchá. Velmi funkční věc, pes chápe velmi rychle, že tahat se nemá, není nutný žádný stahovací obojek, navíc si ostatní lidi myslí, že to je náhubek a jsou spokojení, že pes není nebezpečný. Rodič mluví na psa, ne na dítě, pes reaguje na pokyny, dítě reaguje na psa a jde s ním v pohodě, nevzteká se, u oblíbených předmětů se zastaví, ale jen na pár sekund, pes jde dál, dítě taky. Pes navíc chápe, že má někoho na šňůře, šňůra je tu kvůli bezpečnosti a slouží jako brzda. Na procházky je nutný těžší pes, např. labrador nebo bernský salašnický pes, který dokáže dítě svou vahou zastavit.

Speciální pokyn pro krizové situace, na který musí pes zalehnout, děj se co děj – vybráno s ohledem na rodiče, aby nemusel ve chvíli, kdy se dítě řítí do vozovky, přemýšlet nad pokynem. Klidně i „ježíšmarjá“.

Pes vhodný na canisterapii, resp. na asistenci:

- Nepelichá

- Nezpůsobuje alergii

- Váhově těžší

- S volnou prověšenou kůží (kvůli příp. nesprávnému úchopu)

- Ne bojové plemeno

Jak na nesprávný úchop (dítě chytne psa za chlupy na hlavě a odmítá pustit)?

- Nekřičet, nejančit, nepanikařit

- Chytit dítěti jemně ruku

- Chválit psa (uklidňovat ho)

- Ruku dítěte přitlačit k psovi

- Dítě pustí

- Pokračuje hlazení

- Pokračuje chválení psa i dítěte

- Nekomentovat, podpořit korektní chování

- Kdyby to trvalo dlouho – převést pozornost na jiný předmět (mít připravenou oblíbenou hračku)

Výhoda označeného asistenčního psa – lidí vidí, že dítě není nevychované, ale že má nějaký problém. Reagují vstřícněji, tolerantněji.

Vyhledávání dítěte – pes dokáže rychle po čichu najít ztracené dítě (případy, kdy se dítě např. zavře ve skříni v obchodním domě s nábytkem a neozývá se. Ztracené autistické dítě, které nereaguje, noční můra všech rodičů).

Nutné dávat pozor na špatné pochopení souvislostí – nevystavovat autistické dítě „nevhodným“ situacím – např. na cvičáku nácvik kousání do rukávu – dítě by si mohlo myslet, že je to normální a nastavovat psům ruku. Podobně – ňafání psovi u obličeje, které vidělo u nějakého známého psa – u ostatních psů by mu to neprošlo. Ani asistenční pes by tohle neměl vidět, je nutné s ním včas odejít ze cvičáku.

V případě uvažování o pořízení psa k dítěti - vhodné konzultovat s canisterapeutem. Paní Tvrdá je např. schopná:

- Poradit s vhodností plemena – vzhledem k diagnoze, věku dítěte, rodinné situaci

- Doporučit vhodného chovatele ( u štěňat), doporučit dospělé zvíře a posoudit, zda se hodí

- Doporučit rodině, jak se k psovi chovat, naučit rodinu (a potažmo psa) povely vhodné pro canisterapii

- Konzultovat problémy

Základní výcvik psa (aby poslouchal a fungoval) je ale na rodině, vycvičený pes není dodáván jako kusové zboží, pes bude členem rodiny a ta se o něj musí postarat (výcvik, jídlo, veterinář atd). Ve většině případů je pes v rodině přínosem nejen pro dítě, ale i pro ostatní členy rodiny.

Více informací o společnosti Elva Help, o.s. : http://www.elvahelp.estranky.cz/ ¨
Autismus a pes: http://www.autismusapes.estranky.cz/

Na závěr jsme se ještě věnovali zooterapii obecně – existují terapie prostřednictvím jiných zvířat, než psů. Např. kočky (felinoterapie), papoušci (ornitoterapie), prasátka apod. Zatím moc nevyužívaná oblast, ale s velkým potenciálem.