Dobrý den,zdravím všechny maminky a pečující lidičky o postižené nebo nemocné děti.

Četla jsem na tomto webu zajímavý článek, kdy velmi dlouho trvala diagnostika holčičky. Napíši svůj příběh, snad vás zaujme a utvrdí, že opravdu my, pečující, máme více zkušeností se svými postiženými dětmi a lékaři mají poslouchat a věřit, co se nám nezdá na našem dítěti.

Ve 29. týdnu těhotenství se mi bohužel narodil těžce tělesně postižený syn. Byl to šok, beznaděj, ale hned jsem věděla, že si syna nechám a budu dělat vše, co bude třeba. Syn byl moc maličký, nešlo kojit, tak jsem celý rok odstříkávala mateřské mléko. Bylo to těžké, ale vydržela jsem to, aby syn nebyl nemocný.

Každý den jsem 5x denně rehabilitovala Vojtovu terapii. Samozřejmě tyto nedonošené děti jsou pod neustálým dohledem různých lékařů /neurolog, neonatolog, ortoped, pediatr, alergolog, logoped, rehabilitační lékař atd./, cestovali jsme jako tažní ptáci ha ha ha.

Ve dvou letech nám byl doporučen rehabilitační stacionář, naštěstí zde byla vynikající rehabilitace i kolektiv starajících se tet/tak jim říkali děti/. Syn si velmi špatně zvykal, i psycholog se divil, že mu velmi dlouho trvá si zvyknout, nakonec to ohodnotil, že si syna moc fixuji na sebe, že je třeba ho dávat mezi jiné děti i dospělé lidi. Když jsem ale řekla, že si syna doma nesuším, ale že jsem až moc aktivní, asi nevěřil.

Když se dívám zpět, bylo dost dalších zajímavých a divných věcí, co syn dělal, mluvil, jednal, ale když jsem na to upozornila "odborníky", bylo mi řečeno, že je nedozrálá nervová soustava, že je nevyzrálý, dokonce uvažovali o mírné retardaci.
Také jsem slyšela dost často od lidí, co syna moc neznali, že je rozmazlený, že nejsem dost důsledná při výchově. Je ale fakt, že já se synem neměla problémy, protože když se blížil problém, já to synovi viděla na očích a katastrofa byla zažehnána /nebral si servítky, je moc pravdomluvný/.

Když měl jít syn do školy, podařilo se nemožné, byl integrován v místě bydliště, i když "odborníci" tvrdili, že normální školu nezvládne. Dnes je syn již v páté třídě a známky má jedničky a dvojky. Jelikož je syn inteligentní a i já stále na synovi pracuji, problémy s chováním se zlepšily, ale stále se mi nezdála jen diagnoza DMO-dětská mozková obrna. Díky škole, kterou si dodělávám PEDAGOGICKÝ ASISTENT jsem při výuce slyšela u lektora o Aspergerově syndromu. Vše mi začalo do sebe zapadat, to byl přesně můj syn!!!!!!!

Začal kolotoč vyšetření, ale dokud jsem neměla vyjádření od psycholožky ze Štolcové /kde pracují s autismem/, bála jsem se, že jen hledám něco, co by omluvilo mou špatnou výchovu. Již dlouho jsem byla i od manžela a jeho rodiny nařčena, že je to má špatná výchova a člověk uvěří!!!!

Již máme diagnozu Aspergerův syndrom a já jsem šťastná. Už vím, proč se tak syn chová, už vím, že jsem nic nezanedbala. Je škoda, že to trvalo 11 let, než odborníci dali správnou a doufám už úplnou diagnozu. Je asi divé, že jsem šťastná s touto diagnozou, ale porozumí mi ti, co prožili něco podobného.

Tak určitě se nevzdávejte a dejte na své pocity. Jděte jinam, když se vám nelíbí chování či jednání lékaře, jsou to jen lidé a dělají chyby, ale vaše děti by za ně platit neměly!!!!!!!!!!!!!!!

Ahoj MÁŠA