Jak jen začít.. čtu tento blog už dlouho, ikdyž spíše příležitostně. Od chvíle, kdy slovo autismus vztoupilo do mého života uplynul včera rok, právě tak dlouho pracuji jako pracovník v sociálních službách s mentálně postiženými dětmi. Právě tady jsem poznala děti s autismem. Většina z Vás tady jste rodiče dětí s postižením, vaše děti mají tedy v tomto složitém světě jistotu, že je tu někdo stále pro ně. Naše děti nemají mnohdy nikoho, jen své "tety". Ačkoliv se to může zdát zvláštní, vždycky se snažím do své práce dávat maximum, snažím se, abychom dosáhli alespoň malých pokroků, abych měla sílu zase ráno vstát a jít do práce - bojovat za děti, které jsou jiné ale přesto potřebují lásku jako každé zdravé dítě. Snažím se to stále celé pochopit, čtu hromady knih, ale odpovědi na otázky asi musíme najít každý sám, protože každé dítě je jiné.
Já sama mám DMO, narodila jsem se v osmém měsíci s nízkou porodní váhou. Dnes je mi 24 let, mám zdravého syna Martínka a studuju pedagogické asistenství. Lidé s postižením mě provázejí celý můj život a já jsem tomu velmi ráda, protože jim vděčím za mnohé zkušenosti a jiný pohled na svět.
Přečetla jsem dnes Vaši knihu Maminko,nezpívej a občas kouknu na tyto stránky, abych si připomněla, že v tom kolotoči nejsem sama, paní Jano, máte můj velký obdiv,protože to jak bojujete za své syny je neuvěřitelné, ušli jste kus cesty a já bych Vám chtěla popřát hodně dalších úspěchů. Taky si často říkám, že už nemůžu dál a vracím se z práce vyčerpaná...ale vím, že musím a že když to nevzdám bude to lepší a lepší...Tak hodně sil, trpělivosti a naděje Vám všem z tohoto blogu...