Další, v pořadí už devátý příběh, je příběh maminky Lenky a jejího syna:

I já mám doma zlatíčko, jmenuje se Kamíšek a je 6-tiletý autista. Do jednoho roku byl mým nejšikovnějším a nejbystřejším dítětem z mých třech dětí.
Očkování mu bylo nešťastně aplikováno do počínající virózy. Následné horečky a antibiotika vše dovršili. Imunolog dnes potvrzuje, že podání antibiotik (do 3 týdnu po očkování) je nejhorší kombinace.

Po nemoci se Kamíšek rázem změnil. Byl apatický, dětské slabiky, které dříve říkal, nebyly.V náručí se mi odkláněl. Později začal být silně hyperaktivní, díval se jen do země a zájem měl jen o zvukové hračky a předměty.

Např. nejraději skákal na železných rohožích. Prožili jsme týden na neurologii, prošli vše vyšetření i do tunelu. Nic mu nenašli. Ale následné psychologické vyšetření s návštěvou v APLE přineslo diagnózu dětský autismus, retardace a v pozdější době i epileptické potíže. Prožili jsme toho mnoho.

I já patřím k těm, co prožili dost, ale vždy jsem se se životem rvala (jsem beran). Šla jsem cestou standardní (psychiatr, foniatrie, logopedie), ale i takzvaně alternativní (jízda na koni, canisterapie, bowenovy masáže, homeopatie, léčitelé, plavání. A také, za přispění rodinného přítele jsem se s dětmi vypravila do Egypta za delfíny (v jejich těsné blízkosti se báječně zklidňoval) .
Vypadám velmi optimisticky, ale vždy to tak není. Propadám panice, že se nic nedaří a nad mým zlatíčkem pláču.

Kamíšek se dnes již i přitulí a rád dá i pusinku, nemluví, ale má svou velmi zajímavou řeč. Když mu ji opakuji, kouká na mě s velkým zájmem.

Kamíšek je ve speciální škole. Našla jsem, i v našich venkovských podmínkách, báječnou asistentku, která je velmi aktivní a vnímavá a v prostředí skvělých dětí vidím,že je tam rád.

Nebylo tomu vždy tak. Před třemi lety jsme se odstěhovali z Prahy. Do vysněného domečku na vesničku, která má jen hospodu a hřiště. Jsem tu moc šťastná, mam zahrádku a to mě baví.

Ale zpět k problému umístění Kamíška.V Praze chodil do speciální školky Fialka v Řepích. Bylo to tam skvělý, ale dojíždění časem nešlo. Jezdím, ale na D1je to po ránu šílené a časově to nešlo.

V životě s autíkem zažíváme hezké i nehezké příhody. Šla jsem se starším synem Vašíkem (o 3 roky starším) po nastěhování do místní školky a paní ředitelka se podívala na Kamíška (byly mu 3 roky) a řekla: „Tohle snad ne.“ Co na to říct? Od té doby jsem měla k paní ředitelce negativní vztah. Nakonec jsem jezdila aspoň několik dnů v týdnu 30km do diagnostickéh centra v Tloskově u Benešova. Byli výborný, lidský a po dvou letech, co jsem měla možnost zažít i ty lidičky co tam žili, vzpomínám s velkou láskou.

Od zaří je Kamíšek již ve škole a je to pro mě veliké vítězství, že nám to vyšlo.

Napište Lence komentář ke článku. Lenko, díky za zaslání příběhu a drž se!