Další příběh poslala maminka Jana, tady je:

Je mi 28 a mám skoro 5letého (v dubnu) syna Kubu. Naše diagnózy jsou: dětský autismus, středně těžká mentální retardace, porucha aktivity a pozornosti a epileptický nález, zatím bez projevů.

Kubík se narodil v dubnu 2004 z druhého těhotenství, první jsem potratila.Takže byl miminko velice chtěné a očekávané!

Těhotenství probíhalo dobře, kromě obrovského stresu!

Nejdříve strach, jestli těhotenství udržím a poté další strach, jelikož nám vyšly špatně testy z krve na vrozené vady a musela jsem na odběr plodové vody. Čekání na výsledky bylo nekonečné, ale vše vyšlo dobře, nic špatného se nezjistilo. Tak jsme se začali radovat!

Bohužel předčasně:-(

Kubík se narodil 3týdny před termínem, ale kromě novorozenecké žloutenky bylo vše v pořádku. Pak jsme celý rok žili šťastný život s veselým miminkem, které skoro neplakalo, bylo pohodové, krásně spinkalo, žvatlalo si, začínalo říkat mama, tata....a pak po tom roce se začali ukazovat první problémy....proč nedělá to, co jiné děti, proč už nepovídá....doktorka říkala, že nemáme jančit, že každé dítě má svůj rytmus....a my tomu věřili a doufali,že je to tak a jsme jen trošku pozadu!

Jenže ono ne, a tak začal po 2.narozeninách maratón po doktorech, psycholog, neurolog, logopedie, Apla, Motol..... až jsme se dopracovali k téhle diagnóze.

V současné době Kuba chodí do školky, kde mají speciální třídu pro různě postižené děti. Jak já jsem za tu školku ráda!!! Udělal tam velký pokrok, hlavně v kontaktu s lidmi a naučil se tam třeba sám jíst lžící! Pro někoho banalita, pro nás obrovský úspěch! Sice každý den dojíždíme, je to ve vedlejším městě, my žijeme na vesnici, vozím ho autem (to mě dost pobavila tvá historka s řízením, já začala jezdit jen kvůli té školce, takže jsem viděla samu sebe a můj manžel, který jezdí s kamionem to naprosto nechápe:-) ), ale stojí to za to.

Přes SPC jsem se dostali ke komunikaci přes VOKS (Kuba nemluví), ale už přes rok s tím bojujeme a nejde nám to. Stále taky máme plenky, ve školce, když někam jedeme, na ven...jen doma je bez a to ho musím sama dávat každou chvilku na záchod, sám si neřekne.

Už dva roky taky neustále řešíme, jestli mít či nemít další dítě. Hrozně bychom chtěli,ale máme strach....jestli bychom to zvládli, jestli by bylo zdravé, finančně....taky splácíme byt a auto....

Jsou dny, kdy jsme na dně a nejradši bychom se na vše vykašlali, říkáme si proč zrovna my...nadáváme, jsme přetažený a naštvaný na celý svět a všichni usměvavý lidi nám v tu chvíli fakt pijou krev!....ale pak to nějak přejde a jede se dál!

A možná to bude znít jako klišé, ale pomáhájí nám v tom i články a příběhy lidí jako jsi Ty a ostatní na Tvém blogu!

Tak jen tak dál, ať máme čím dobíjet baterky!:-)

Jana

Jani, díky za příběh. Chcete-li Janě něco vzkázat, napište jí komentář ke článku.