Náš život s diagnózou DMO začal jednoho horkého červencového odpoledne roku 1998. V 31. týdnu těhotenství, které bylo naprosto bezproblémové, ač jsem byla prvočekatelka přestřicítka s dvojčaty, se vše náhle zkomplikovalo. Po císařském řezu, provedeném pro vyhaslé ozvy jednoho z plodů, přišel na svět náš syn Štěpán.

Délka 37 cm, váha 1350 g, Apgar skóre děsivé. Týden hrál o holý život, a když vyhrál, stal se sběratelem lékařských zpráv plných jobovek. Většina rodičů odjíždí z porodnice s přesvědčením, že si odvážejí zdravého potomka, podezření na možné postižení se vesměs objeví až později. My jsme věděli, že náš syn nebude zdravý, ještě před propuštěním z nemocnice.

Ultrazvuk totiž ukázal, že Štěpán má v mozku pseudocysty, které zasáhly asi třetinu tkáně. S takto poškozenou "centrálu" jsme měli handicap jistý, otázkou byla jen jeho tíže. Už v porodnici jsme proto začali cvičit Vojtovku, po propuštění byli zařazeni do rizikové poradny, definitivní diagnóza byla stanovena kolem 10. měsíce věku.

Štěpán byl učebnicový příklad dráždivého kojence, ruce měl většinou zaťaté v pěst a natažené před sebe, jako by řídil motorku, sahat po předmětech začal až ve dvou letech. Ze zad na břicho a zpět se přetočil až o rok později, čímž vývoj hrubé motoriky zřejmě narazil na strop možností.

Jedinou útěchou nám bylo, že jsme od samého začátku tušili, že jeho vývoj mentální nabral o něco rychlejší tempo než pohybový. Usmíval se ve "zdravém" termínu, poměrně brzo začal broukat, ale na první slovo s významem jsme si počkali do třetích narozenin.

Ve čtyřech letech začal navštěvovat speciální školku, v pěti dostal první epileptický záchvat. Naštěstí dobře zareagoval na léčbu Convulexem, epilepsie se znovu probrala až vloni, na prahu puberty. Vojtovu metodu jsme intenzivně cvičili do 6 let, poté jsme začali kombinovat s Bobathem a cvičením na míči.

V 7 letech Štěpán nastoupil do speciální školy, kde se vzdělává podle rehabilitačního programu pomocné školy. Je sice na vozíku a nosí pleny, ale světu kolem sebe rozumí a orientuje se v něm, je společenský, s dopomocí se dokáže sám najíst, má docela slušnou slovní zásobu.

Miluje písničky Jarka Nohavici, seriály Červený traktůrek, Mach a Šebestová, Pošťák Pat a Maxipes Fík, fandí fotbalovému týmu z naší vesnice a všem tenistům světa.

Momentálně nám nejvíc komplikuje život puberta a Štěpánovy tělesné parametry.

Z podvyživeného anemického nedonošeňátka narostl šedesátikilový chlap, takže nám nezbývá než zasvětit rok 2010 vybavování domácnosti zvedací mechanizací.