Lukášek se narodil osmnáct měsíců po Filípkovi. Těhotenství bylo náročné, o Lukáškovo dvojče jsem během něj přišla. Prošla jsem amniocentézou s negativním výsledkem. Luki byl krásné miminko, které však sneslo pouze mou péči. Jakmile ho chtěl vzít někdo jiný, byl rachot a když jsem šla z domu měl hysterické záchvaty pláče.
Krásně se smál, skládal kostky, žvatlal, chodit se mu moc nechtělo a zvládl to až v 15-ti měsících. Tím jeho pokroky skončily. Už najednou nežvatlal, vyžadoval, aby vše bylo neustále stejné, jakákoli změna ho přiváděla do histerie, nemluvil, bál se dětí, neustále poskakoval a třepal ručkama.
V televizi jsme od rána do večera měli puštěnou stejnou pohádku a i když to vypadalo, že ji nesleduje tak při vypnutí hned doběhl a dožadoval se zapnutí. Lukášek byl malý terorista a nikdo z nás si s ním nevěděl rady. Ve dvou a půl letech se otrávil jídlem byli jsme rádi, že to přežil, ale když jsme se vrátili z nemocnice po víc jak měsíci na JIP vážil 9 kilo a nožičky ho neunesly. Vývoj se posunul zpět o dobrý rok.
To už bylo jasné že Luki není běžné děťátko a náš pediatr byl natolik chytrý že jsme už ve dvou letech spolu mluvili o autismu. Ve třech nastoupil do speciální školky třídy pro autisty a od té doby je to jen a jen lepší.
Z nízkofunkčního těžce mentálně retardovaného autisty jsme po třech letech s inteligencí v mezích širší normy a vysokofunkční.
Mám pedagogické vzdělání a tak vím, jak na něj i z hlediska profesionálního přístupu a Lukiho učení hrozně baví.
Za nedlouho oslavíme šesté narozeniny a Luki umí mluvit a to funkčně, umí abecedu, počítá do dvaceti, bezpečně se orientuje v časových termínech, pozná všechny tvary a je prostě úžasný i když je autista a tím i zůstane.
Přeji i ostatním maminkám aby si se svým postiženým děťátkem užívaly takových výsledků jako my a aby se povznesly nad zlobu některých lidí kteří rádi ubližují.