Lence je 25 let a má dvě dcery, Leničce je 6 let, Lucince skoro 3 roky.

Mám dvě krásné dcery. Lenička jako miminko předčila všechna očekávání. Jako mladá maminka jsem se děsila toho vyprávění probdělých nocí, nevypraného prádla, nepořádku a smutku ze ztráty svobody. Nic takového se nekonalo. Byla andílek.

Totéž jsem očekávala po narození Lucinky. Jenomže Lucinka se projevila ještě v den narození, otevřela tu malou pusinku a spustila jako lev a to jí zůstalo. Nakojit ji to byl horor, bylo vidět, jak by chtěla, ale nešlo jí to.

Technika byla naprosto v pořádku a jediné, co znělo od laktační poradkyně, bylo: nevyvinutý sací reflex. Nevzdávala jsem se. Kojily jsme, dokrmovali kádinkou. Nedalo se to vydržet dlouhodobě,bylo mi líto Leničky, snažila se mi pomáhat.

Lucinka stále jenom brečela.No, je to slabé slovo, prostě řvala jako tur. Jako na boží smilování jsem čekala na ty rady jak po šestinedělí přestane, potom se to posunulo na tři měsíce...půl roku pak, že až bude lézt tak se zabaví..a ona stále řvala ve dne i v noci.

Lenička se na mě snad jen podívala a já věděla co potřebuje,ale Lucinku jsem pochopit nedokázala.

Chce se mi brečet, co jsem to asi za matku, když nedokážu pochopit své dítě. Lézt začala v 5měsících chodit v 11m. Pohybově byla v pořádku ale začínala jsem si všímat divných věcí.

Při hudbě se točila dokolečka třeba 10minut, pak se na chviličku zastavila, a pokračovala. Dívala se při tom do země a na nic ani nikoho nereagovala byla jakoby v tranzu a měla to strašně ráda. Dokázala hodiny sedět v pokojíčku a hrát si s ulitami. Dodnes tomu tak je. Fascinuje mě.

Máme velké problémy se změnami. Jednou jsme ji nutně potřebovali přebalit v obchodě, je těžké to popisovat, ale vzdala jsem to, ztropila strašnou scénu. Zlobí se, když převlékám peřiny, když si obouvá boty, je jen jedno místo, kde si sedne.

Po schodech nepůjde po jiné straně. Bojí se sněhu a kaluže obchází obloukem. Když slyší projíždět auto začne zmatkovat a musí se dostat do trávy jinak je bez sebe.Třeba dnes vzala jsem nočník do jiné místnosti, aby nemusela přes studenou chodbu a udělala scénu, vytrhla mi nočník a vydržela přejít celý dům do obýváku a až tak se vyčůrala. Byly jsme u psychiatra i psychologa nezávisle na sobě se shodli, že není něco v pořádku, ale přesnou diagnózu neřekli.

Čeká nás vyšetření v APLA, ale všechno se to platí a ne zrovna málo a také cesta ze severu Čech až do Prahy, cizí lidi, všechno cizí a já z toho mám strach. Víte občas tak přemýšlím.....a možná si řeknete ta ženská je blázen a blbá….,ale přála bych si, aby mi řekli,že je Lucinka naprosto v pořádku. Při prvním jejím záchvatu vzteku bych jí nasekala na zadek, možná by se mi i ulevilo, a taky bych jí poprvé v životě nechala v noci vybrečet...tedy ona stejně brečí ať jsem s ní nebo ne, ale po třech letech vyčerpání bych si přikryla hlavu polštářem.

Lenko, děkuji Vám za to, že jste se podělila o svůj příběh.

Za to, jaké naše děti jsou, nemůže nikdo. Není to jejich vina, ale není to ani naše vina. Také si to musím denně připomínat, abych na to nezapomněla.

Přeju Vám hodně síly.

Napište Lence do komentářů k tomuto článku nebo mně na mail jana.makovcova@centrum.cz.
Chcete-li se podělit o svůj příběh, ráda jej zveřejním.