Když jsem psala na Postižené děti svůj první příspěvek, chtěla jsem spíš popsat Vojtovku očima pacienta.K tomu bylo zapotřebí,abych vám o sobě něco prozradila a také jsem to udělala. Není to ale úplně všechno a tak mi snad Žlababa tímhle příspěvkem dovolí, abych svoje povídání rozšířila ( když budeš chtít,Žlababo, tak to třeba zdrcni dohromady ty 2 články,to je na Tobě)...
Že jsem se narodila v sedmém měsíci, to už víte-konkrétně to byl přesně ukončený 28.týden. Nepamatuju si, co se dělo, když jsem se narodila, vím jen to, co mi říkali ostatní-a sice,že jsem do roku vypadala jako normální zdravá holčička, možná sice trošku motoricky nepříliš zdatná, ale jinak...
Ve třech letech ( přibližně) jsme začali jezdit do léčebny v Kostelci nad Černými lesy.Vzpomínám si, jak mě to tam bavilo a líbilo se mi to-vlastně až do chvíle, kdy jsem dostala laringitídu, někdy kolem 3 let,možná později... někdy v té době nás jedna fyzioterapeutka z KNČL poslala na doporučení k vynikajícímu ortopedovi, k panu doc. Maříkovi, u kterého jsem dodnes.
Chodit jsem začala ve třech letech, přičemž jsem se ale pořád nechávala vozit v golfáči-nohy mě po delší době bolely a navíc se nikomu nelíbilo, že chodím po špičkách.-Tomu učinil pan Mařík přítrž 28.3.1999 ( já si to pamatuju), kdy mne poslal na prodloužení achilovek ( aponeurotomie,tuším,bilat)-totiž, poslal, operaci provedl sám, tenkrát ještě na Žižkově v Olšanské. Stejně jako se někomu vymažou stresové situace z mozku, já si jen matně vzpomínám na to, jak jsem měla sádry asi 6 neděl-byly to sádry k tříslům, s plnými špičkami a po domácku vyříznutým otvorem na kotníky-to mě bolelo, a jestli táta v něčem vynikl, tak to bylo ve chvíli, kdy mi nechal " větrat kotníky"-což bylo dobře, protože modraly,a nakonec i pan doc. uznal, že nebyly třeba...z celé operace si pamatuju jediné: obličej pana doktora nade mnou, stůl, na kterém jsem ležela a louži, protože jsem slintala.A řvala:-). Když mi po měsíci a půl sundal ortoped sádry, začala jsem nosit ortézky-červené na noc, zelené na den a vždycky obráceně :-)...
Nevím, jestli mi ta operace pomohla, vím jen, že ten pocit, kdy jsem si vzala svoje vlastní sandále a běžela jsem, maje na sobě konečně punčocháče, byl neocenitelný, protože jsem byla lehká!!:-))
Do mých pěti let bychom tedy příběh měli, ale co ta léta 2000-2003?Pět až osm let, to byla pro mě v podstatě pauza, i když ne tak docela, protože jsem jezdila každoročně do Jánek-nemám tušení, co se tam dělo, vím jen,že jsem to tam ze srdce nenáviděla, byla jsem tam s babičkou a ne se ségrou (!), na kterou jsem byla zvyklá jako na mamku...( ségře je o 9 víc než mně, hrozně ji štvu, říká mi "malintatej" a přeju si, aby byla svým dětem, na které se těší, takovou mámou, jakou byla pro mě, když já tu svojí-a tu její-neměla.Protože kdyby byla na ně jiná, přišly by o hodně krásných chvilek). Odjakživa jsem byla hrozně zvědavá, konzervativní, tichá, ale když mě něco žralo, trápilo mě to dlouho. A zrovna Jánky byly na začátku 21.st. něco, co bylo od země ke stropu narvané striktními sestřičkami, které mi dávaly velice hnusně najevo,že když jsem tam prakticky jediná chodící a mentálně v pořádku, nezasloužím si za a) takovou péči s laskavostí, za b), že bych tím pádem měla mít víc rozumu-to všechno mi dochází až teď, kdy se na to dívám z odstupu.Kdybych už tehdy myslela jako dnes, přišlo by mi to tak...
V září 2003 jsem poznala svoji první rehabilitační sestru vojtařku a s ní i Vojtův princip, ovšem v té době jen jako rhb. Stačilo říct mi, že to nebolí a je to nepříjemné a já byla zticha, ale ne proto, že bych pochopila,přemýšlela jsem o tom...v červenci 2004 jsem se poprvé dostala do Chlumu u Třeboně a poznala jsem tam svou druhou, současnou terapeutku-Marcelu Klemovou...líbilo se mi to, nakonci jsem dostala zlatou medaili, znali mě tam jako tu, co krásně zpívá, nebo tu, která je při cvičení zticha.Byla jsem jako malá hrozně ctižádostivá...
V těchto letech jsme nějak moc nechodili na kontroly, ale to se asi v roce 2007 srovnalo. Paní Palečková na očním byla spokojená, protože 2 operace ( 3,4) kvůli strabismu dokázaly, že se mi možná do 15ti vynuluje počet dioptrií.Zatímco v pěti jsem vypadala jako Lenon-tse-tse, dneska už mám jen 0,2 a 0,75 dioptrie. Neuroložka Masaříková na Plaňanské neříkala ani ok,ani špatné, totiž až do února 2008,tuším...
V tu dobu jsme se zase hezky zapojili do pravidelných kontrol a Mařík, který byl 1.člověk, jež něco změnil operativně, nám sdělil, že by byla dobrá epifyseodesa bilat pro flekční kontrakturu, už z toho důvodu, aby se mi nevtáčela kolena tolik dovnitř. Tu jsem podstoupila, což znamenalo dny horeček,měsíc absence ve škole a hnusně bolestivou rhb.-Ta se tady vyšvihla, jak víte z článku prvního...
V současné době jsem na tom dobře, posledně si na ortopedii Mařík chválil, že kolena jsou po operaci krásně rovná, dokonce ustala i voda-ťuky ťuk-v koleni, takže- :-))...Před nedávnem jsem se tedy vrátila z mého šestého a vyloženě nádherného turnusu v Chlumu, za který bych moc chtěla poděkovat zejména ¨Hance, která to vše hezky zorganizovala.
A co mě čeká?
Pokud to myslel vážně, tak další operace a to korekce příčné klenby-mám moc široké přednoží, kloub na palci, zejmména pravý. Ale to je zatím asi v nedohlednu, termín nemáme a já doufám, že ještě dlouho mít nebudeme.
Co znamená mé postižení v praxi?
Horší mám pravou nohu, zatěžuju víc tu vodnatou levou-proto je vodnatá-, po operaci v únoru jsem nejistá,když se perfektně narovnám, protože to je, jako ten pták, jak se jmenuje, plameňák, co stojí na 1 noze??Vojta to ale krásně vyrovnává a já doufám, že až se táta konečně naučí ten nový cvik, bude se mi doma chodit stejně bezvadně, jako po rhb v Chlumu....možná jsem kvůli handicapu trošku psychicky výbušnější, ale věřme ségře,že jsem úplně normální holka jako každá jiná-jen ne fyzicky a pohledem na život.A asi by taky ostatní holky netrávily víkendy úžasnými handicampy a překližkami ve čtvrtek ve společnosti těch nejbáječnějších lidí, ve společnosti jedničky Honzy Říhy a spol... kupodivu mi DMO VŮBEC nevadí při lezení,naopak...a to je asi všechno, co bych Vám o sobě mohla říct...
Nejen Vojta, ale i okolí mě naučilo, že když něco chceme, tak toho můžeme dosáhnout-ale jen, když opravdu chceme.Když chci, tak můžu lézt na strom, i když vylezu asi 20 cm, výš ne....nelituju se, protože důvod prostě nevidím.Vím, že jsou lidé, kteří jsou na tom lépe,zároveň jsem si ale vědoma existence těch, kteří jsou na tom podobně.A s těmi mi stojí za to být...
Nejdůležitější v životě s handicapem je uvědomit si SVOU vlastní cenu, vědět "jo, já za něco stojím"...vážení, tady vám sebedestrukci přísně zakazuju!!