Nemám je ráda od svých školkových let, zejména ten jejich "musismus", jak se musí čaj s mlékem, pomazánka, která neláká barvou vzhledem, vůní ani konzistencí, musí se malovat, musí se cvičit, na vycházku, před spaním na hodinu a půl lézt do pyžama a zase zpátky a když se nespí, tak se musí dělat, že se spí :-).
A paní učitelky si myslí, že z toho MUSÍ všechny děti být nadšené - když to tak krásně vymyslely, připravily a naplánovaly. První syn ve školce zásadně nemluvil. Jak mi po čase vysvětlil, chtěl mít klid. Prý, když nemluví, tak po něm nechtějí říkat hloupé básničky a hrát na peška, co chodí okolo :-). Ve školce nemaloval, ale už jako předškolák chodil do ZUŠ do výtvarky. Výtvarničil rád a pěkně. Takže záměr, sabotáž? Byl "nějakej divnej", ale měl veliké štěstí - paní učitelky byly hodné a tolerantní a respektovaly to. Nemusel po obědě do pyžama a zpátky (v jeho případě činnost tak na hodinu...) a mohl něco potichu v herně dělat. Světe, div se, maloval si :-). Ticho, klídek... :-). Principielně chodil do školky rád. Věděl, že si dopoledne bude moci prohlížet své oblíbené atlasy nebo koukat, aniž by ho někdo k něčemu nutil. Rád tam zalíval kytky a utíral jim lupeny od prachu, koukal z okna na silnici.
Prošel normální základkou i střední školou, vyrostl, s lidmi normálně komunikuje, ale nevyhledává je. Maluje, fotí, "dělá do počítačů", nepije, nekouří, za ženskými nechodí..., ale vypadá spokojenej se svým životem.
Jeho o dost mladší bráška chodil do jiné školky. Neustále jsem měla na podnosu, že "narušuje pedagogický plán" - nekreslí, nezpívá, oblíká se pomalu, nejí čočku ani vejce... Hlavně asi cítil, že je "za blbečka". Mně byla pro změnu podsouvána "nemožná matka", protože jsem si to vždy poslechla a místo věty "No a co?????!!!" jsem se snažila být neutrálně slušná. Nejsem dobrá hérečka, je hned poznat, že si myslím své. Syn udělal cokoliv, aby do školky nemusel. S odchodem jedné paní učitelky do důchodu nastala změna. Přišla jiná, mladá a velmi pozitivní. Ta naprosto klidně malovala s pěti dětmi, které chtěly, jiné mohly jenom koukat a další si v rohu dávat auta do řady. "Pedagogický plán" a "výcvik v držení lajny" šel sice asi do háje, ale kluk se do školky začal těsit :-). Na rozdíl od většiny dětí tam rád býval "poslední", když už tam bylo jen málo dětí nebo sám a mohl neorganizovaně tvořit. Chodila jsem vždy s igelitkou pro slepence všelijakých papírových odstřižků, neboť to byly "letadla", "rakety", "průzkumná vesmírná vozidla"... Ano, nápadně stereotypní. Ale opakovaně sdílím radost z jejich vzniku. Ještě jich do nebeské flotily asi dost přibude.
Paní učitelky, které "diagnostikují", mne taky dostávají :-). Dítě zakašle a paní učitelka dí: "Ajaj, to bude na antibiotika." Ta vaše tedy byla ještě lepší - pozná schizofrenii.
Jestli je to genetické, tak asi tuším, proč svým dětem tolik rozumím :-). I Evičce a všem ostatním dětem, které jsou "jiné". Já jim dokonce fandím. Děti nejsou odlitky, přesto je často patrna snaha systému obrousit je do stejného tvaru. Jak mají být velké, co mají jíst, co mají umět/vědět vzhledem k věku, co mají právě v tento okamžik dělat, jak mají myslet ... co si mají myslet...
Jasně, chápu, že jde taky (především?) o budoucnost dětí - aby byly co nejvíce soběstačné, případně se uměly nejěk samy (trochu) přičinit o živobytí.
Menší syn jde v září do školy, do té jediné, kterou na dědině máme.

Radko, ty máš Evičku ve Vlkovce? Tam jdou změny hodně ztuha a té slibované integraci do běžných tříd se podle toho, co vím, dost brání, ačkoli opravdu nechápu proč, takže se izolace dětí s PAS od ostatních prohlubuje. Tak držím palce, abyste to dokázali prolomit. Já mám hyperaktivce s AS v běžné základce s asistentkou, a problémy sice jsou, a ne malé, ale myslím, že to byla dobrá volba - adaptuje se směrem k normě, má kolem sebe běžné děti a učí se, co se od něj očekává - on má problémy hlavně s chováním.

Milá Radko, je mi jasné, že Evička nespadá do kategorie "postižených dětí", ale spíše je to holčička se speciálními potřebami. Přesto bych se pod Tvým příspěvkem ráda zamyslela nad klady a zápory integrace dětí s handicapem do běžného kolektivu.
Přiznám se, že moje zkušenosti mluví proti integraci. Mému Martínkovi je 8 let, je po zánětu mozku - na vozíku, nechodí, neoblékne se, nenají se sám, blbě mluví... ale je chytrý a mentálně v pořádku, je skvělý matematik, dobře zvládá počítače, sám se naučil číst.
V 5 letech jsme mu pořídili úžasnou osobní asistentku a zapsali jej do běžné školky. Resp. šlo o vyhlášenou a kvalitní školku, avšak určenou zdravým dětem. Asistentka se Martinovi strašně moc věnovala, ale kluk do školky nerad chodil, protože každou chvíli přišel s něčím typu "děti dnes tancovaly a já ne", starší děti se mu smály kvůli vozíku a Martin prostě viděl, že je jiný. A frustrovalo jej to.
Teď má za sebou 1.třídu ve škole při Jedličkově ústavu. Strašně jsem zvažovala, zda jej dát do této školy. A teď je jasné, že nic lepšího jsem pro něj nemohla udělat. Ve třídě jich je 6 dětí na 2 naprosto úžasné učitelky, ve školním klubu (=družina) pracuje spousta mladých lidí, kteří mají upřímný zájem o práci s dětmi a neberou svou práci jen jako zdroj výdělku. Ke každému dítěti je v Jedli přistupováno individuálně. A přiznám se, že pro mne je obrovskou úlevou, že přímo ve škole s malým pracuje logopedka, fyzioterapeutka, psycholog, je tam hipoterapie, plavání a všechny další srandy, které jsem předtím musela obíhat s malým sama. Teď si ve dvě odpoledne vyzvednu ze školy spokojené dítě, mám jistotu, že má tu nejkvalitnější pedagogocikou a jinou péči. Navíc Martina motivují starší spolužáci, ke kterým vzhlíží a od kterých se snad naučí, že i s handicapem je život krásný.
Můžete namítnout, že taková škola je jistým druhem skleníku a že v životě se naše děti musí naučit žít i s těmi "normálními". Ano, vím. Ale věřím, že to se může naučit i doma a v Jedli. Život už tak má mnohem složitější, proč jej zbytečně stresovat a zakládat v něm od útlého dětství (zbytečné) komplexy.