Moje druhá dcerka Tianna se narodila v lednu 2007,
v termínu, z normálního těhotenství, vše bylo v pořádku.
Úsměvem mě obšťastnila už kolem 5.týdne věku, celkový vývoj naprosto odpovídal věku.

Co mě trošku znepokojovalo, byly její někdy zvláštní způsoby hraní – kolem 1.roku si oblíbila kabel od tiskárny, všude ho s sebou nosila a všechno s ním oťukávala. Jel s námi i na dovolenou! Taky moc nereagovala na cizí lidi. Nikdy nebyla takové to vyloženě vysmáté, kontaktní miminko, spíše taková “naštvaná úřednice”, dost špatně spala (to platí dodnes), byla (a je) velmi vybíravá v jídle.
Byla (a ještě je) přímo posedlá mým nahým břichem, které má potřebu neustále ohmatávat (především v noci). Prstíkem začala ukazovat mnohem později, než měla. Bála se nových hraček a ani se nepodívala na nove knížky (zavřela oči a odmítala je otevřit)…

A červíček hlodal, protože: můj manžel je Asperger (ne oficiálně diagnostikovaný, ale já jsem o tom přesvedčená a on to uznává), jeho otec také (potvrzeno jeho nevlastní matkou), můj synovec je nízkofunkční autista, neverbální, další synovec rovněž Asperger, nějak moc v jedné rodině…

Ale zase jsem si říkala, Tia nemá repetitivní chování, nestaví si do řady, neroztáčí věci, je verbální - i když je lehce opožděná, což urcitě může být i tím, že je dvojjazyčná (žijeme v Kalifornii), nemá žádné rutiny, nevadí jí změny, ani když jí zasahuji do hry, má oční kontakt, je veselá, zpívá si, má smysl pro humor, velmi slušnou představivost, má fantazijní hraní (na doktora, telefonování), tak jsem se uklidňovala, že je v pořádku. Přesto, pro můj dobrý pocit, jsem se rozhodla vynechat (odložit) většinu základního očkování.

Když jí byly asi 2 roky, zavolala mi švagrová s tím, že rodinná rada se usnesla, že mi musí něco důležitého říct.
Pro pořádek, mám 3 švagrové. Jedna z nich (maminka toho velmi autistického kluka) je zakladatelkou organizace cureautismnow.org a posledních 17 let nedělá nic jiného, než hledá, zkoumá, bádá vše ohledně autismu. Druhá švagrová je dětská psycholožka a třetí je učitelka ve škole pro autistické děti.
No a tyhle Tiannky tety se prostě rozhodly, že má Tia slabší oční kontakt a skoro žádnou “joint attention”. Tady se omlouvám, nevím, jaký se pro to používá termín v Čechách. Je to takové to, když dítě ukáže na něco prstíkem, třeba na veverku na stromě, tak se potom obrátí na vás, aby získalo zpětnou vazbu…něco jako, mami, vidíš to taky, že je to veverka?
No a já jsem si nejdřív říkala, ze jsou švagrové postižené povoláním a vidí autistické dítě v každém, ale pak jsem se na to zaměřila a musela jsem uznat, že oční kontakt sice má, ale spíš jenom se mnou a trošku s manželem a sestrou a že když na něco ukáže prstikem, tak už se zpětně nepodívá na mě. Cizí lidi úplně ignoruje.

Takže nejen pro svůj klid, ale taky pro klid v rodině jsem souhlasila, že se na Tiannku podívá nějaká odbornice. No nějaká…paní docentka z centra poruch autistického spektra při univerzitě v Los Angeles.
Nikdy si nepřestanu děkovat, že jsem se tak rozhodla a taky svagrovým, že otevřely pusu a něco řekly, i když je to nepříjemné a zpětně jsem se dozvěděla, že skoro losovaly, kdo mi to řekne.

Ještě pro zajímavost přidám link na video, kde Tiannka (přesně dvouletá) sedí na houpacím koníkovi, počítá a zpívá. Tady je vidět, že celé ty 2 a půl minuty na mě skoro vůbec nekoukla, tak slabý její oční kontakt byl.
http://www.youtube.com/watch?v=2dvXTdnXqRQ

Takže když bylo Tiannce 26 měsíců, vydali jsme se do Los Angeles do speciálního centra. Tam Tiu zběžne otestovali (pozorovali nás při hraní) a potvrdili naše obavy. Paní docentka nám vysvětlila, že dětský mozek je ve věku 2-3 let úplně ideálně pružný a spousta věcí, které se vyvíjejí směrem, kterým nechceme, se dá vycvičit a nasměrovat tam, kam potřebujeme. Pomocí pozměněného přístupu k hraní a komunikaci s dítětem. A začít musíme hned.
Normálně je jejich výukový program 10 týdenní, já však měla o 400 mil na sever druhou, školou povinnou holku, takže jsem nemohla tak dlouho zůstat. Domluvili jsme se tedy na týdenní, intenzívní výuce. Ráno hodina a půl, odpoledne taky, víc dítko nezvládne (se soustředit).
O tom, co jsme se naučili, bych chtěla napsat ve zvláštním článku, taky protože jsem dostala emailem pár žádostí. Celé to není žádná věda a objevení Ameriky, jenom jsme začali dělat věci “jinak” než doposud. Hned už v tom týdnu jsem viděla první výsledky, vážně. Taky se skoro ze dne na den přestala bát nových hraček a můžeme v pohodě chodit i do knihovny, aniž by tam měla celou dobu zavřené oči.

A tady je Tia před měsícem, ve 29 měsících. Skoro ukázková joint attention. http://www.youtube.com/watch?v=GS8xHxeoPs0

Stále je to slabší s cizíma lidma na ulici, důvodem může být i to, že ne tak dobře rozumí anglicky jako česky. Nevím. A taky socializace s ostatními dětmi je ne úplně typická. Tia preferuje menší skupinky dětí, tak 3 max. Když je někde více děti, tak je úplně ignoruje, když jsou třeba na skluzavkách, radši tam nepůjde. Celkově si vystačí spíše sama, děti vyloženě nevyhledává. Ale jinak je šikovná, veselá a hodná, bez jiných autistických projevů. Když jsme doma, jeví se jako úplně normální zdravá holčička, když jsme mezi dětma, vidím, že je opravdu trošku jiná…
Do 3 let jí diagnózu nepotvrdí (já teda doufám, že nikdy!), protože teprve 3 leté děti se socializují s ostatní dětma.

Zatím chodí do speciální školky pro děti s opoždením řeči a socializací, kde
s nimi pracují právě v malých skupinkách, na 4 děti připadá jedna paní učitelka a 2 asistentky. Doufám, že se tam pěkně rozmluví a ve 3 letech už bude přeřazená do školky normální. Takže..Happy End? :-)