Chtěla bych se podělit o náš příběh. V roce 2002 jsem otěhotněla a byla jsem strašně ráda, že budu mít miminko, ale nikdy mě nenapadlo, co se může stát. Ze začátku bylo všechno bez problému, až jednoho dne, když jsem byla ve 27. týdnu těhotenství, mi bylo večer zle. Řekla jsem si: to je tím těhotenstvím. (Nikdy by mě nanapadlo, že tak brzo porodím). Večer jsem šla spát.

Bylo to 29. 3. 2003, asi kolem páté hodiny ráno mě probudil divný pocit, strašně mě bolelo břicho a záda. Rychle jsme odjeli do nemocnice a odtamtud mě převezli do Fakultní nemocnice do Brna. Ještě ten den jsem porodila mojí malou holčičku, která měla 35 cm a 950 gramů. Ani jsem ji neviděla, museli ji odnést do inkubátoru a napojit na kyslík. Asi po čtyřech hodinách jsem se šla na dětskou jipku na malou podívat. Ten pocit, když vidíte teho bezbranného tvorečka, jak bojuje o život, všude samé hadičky, a nemůžete nic udělat, vás bolí ještě víc.
Ale Dominika bojovala ze všech sil a zvládla to. Byla 2,5 měsíce na kyslíku, měla intubaci a taky dostala transfuzi krve, atd....
26. 6. 2003 jsem si vezla svojí holčičku konečně domů s váhou 2.300.
Čas letěl, a já jezdila od malinka s malou na rehabilitace, neurologii, oční, ortopedii, prostě samí doktoři.
Malá se otočila v roce a půl na bříško a občas na záda. Jezdíme do léčeben do Boskovic a Luže Košumberk.
No dnes je Dominice šest let, chodí do školky, kde má svou asistentku. Zvládá to dobře a umí asi sedm až deset slovíček, otočí se na bříško, otáčí se dokola a snaží se lézt.
Bouhužel jí to moc nejde: má postižené všechny čtyři končetiny a taky mentálně je opožděná, ale mně dělá radost každý den, když se snaží něco udělat. Je to můj poklad.

Přejeme všem maminkám hodně trpělivosti a hlavně síly. Jak říká doktor: vše jde, ale pomalu.
S pozdravem maminka a Dominika