Jmenuju se Míša a tyto webové stránky čtu nejraději. Mám dvě děti, dceru Hanku, má 6 let a v září nastupuje do školy a syna Martina, v září mu budou 4 roky a budeme se ho snažit integrovat do běžné mateřské školy.

Dcera se narodila z udržovaného těhotenství, asi o tři týdny dřív s nízkou porodní váhou(2,20kg), koncem pánevním. Zdálo se že bude v pořádku a dětský lékař říkal, že do tří let vše dožene. Neuroložka nám stanovila diagnózu konstituční hypotonie, ale rehabilitace nedoporučila, protože dcera byla velmi plačtivá a psychicky by jí to spíš uškodilo. V pěti měsících dcera dostala řemínky na kyčle, které měla nosit celý den a to tři měsíce. Po dobu těch tří měsíců se zastavil její motorický vývoj, lozit začala v roce a chodit v roce a půl, ale vše zvládala velmi neobratně, trochu jako hadrová panenka. Při chůzi navíc začala kulhat, ortoped stanovil diagnózu ploché nohy III. stupně (skoro až hákovité - vážná ortopedická vada chodidel)a poslal nás na rehabilitace, tam chodíme dodnes. Jak dcera roste, začíná mít vadné držení těla. Také chodíme na logopedii, hlavně cvičit motoriku jazyka - lepší se to pomalu. Ještě před školou se chystáme navštívit neuroložku, protože nám posledně, když jsme dělali EEG, které je naštěstí v pořádku, naznačila, že dcera ja asi dispraktik. Dcera je pomalejší a méně obratná v oblékání, v hrubé i jemné motorice. A grafomotorika je také slabší, problém jsou obloučky a psané písmo je samý oblouček. Moc doufáme, že paní učitelka v první třídě bude tolerantní a dcera to dobře zvládne. Protože jinak je Hanka úžasné a inteligentní dítě s velkou fantazií.

Když bylo Hance dva a půl roku, narodil se jí bratříček Martin. Doufali jsme, že s druhým dítětem to bude snadnější, už jen pro to, že těhotenství proběhlo klidněji a porod byl lehký. Sice se taky narodil o 14 dní dřív a nevážil moc, jen 2,60kg, ale vše se jevilo v pořádku.

Když se vrátím zpět do jeho ranného vývoje, už od začátku nebylo vše v pořádku,a to hlavně v psychickém vývoji. Usmívat se začal mnohem později a málo,vyhýbal se pohledu do očí. Manžel vzpomíná, že se mu vždy snažil vymanit z náručí, nechtěl, aby ho nosil. Jako miminko neplakal, ale křičel. Hračky ho nezajímaly. Snadno se pozvracel.
Do dvou let byl jen kojen a pak přešel na kakao a bílou kávu. Ve dvou a půl letech jsme vysadili mléko, konečně začal jíst aspoň něco. Nemával na rozloučenou a stále nemává. Když začal lozit, všude sebou nosil vařečku. Jednou, když synovi bylo 9 měsíců, manžel přišel domů a řekl, že Martin bude mít hroznou povahu, že ho úplně ignoruje, dává mu najevo, že ho nebere ... A dodal, že bude potřebovat přísnou výchovu. Řekla jsem,že to možná nebude povahou, že to může být autismus, ale, že přesně nevím co to je. Tehdy jsme začali pátrat po informacích. Říkali jsme si, že je ještě malý, že rozhodující je třetí rok.

Ale, když mu byly asi dva a půl, začali jsme se ujišťovat, že to autismus je. Martin neuměl vůbec nic napodobit - jíst lžící, čistit si zuby, nabrat písek lopatkou, ač písek miloval, dlouho v něm seděl a přesýpal ho. Nereagoval na zavolání, nerozuměl, nemluvil, i když se chvilkama zdálo, že se rozmluví. Neukazoval a nerozuměl ukazování. Když něco chtěl, vedl nám ruku. Neuměl si hrát... Vyrazili jsme k psycholožce, která nám potvrdila diagnózu dětský autismus se středně těžkou mentální retardací, a protože věděla, že léčit se to nedá, řekla nám na co máme nárok a, že od tří let ho můžeme dát do stacionáře, abych mohla do práce. Věděla co říká, jen my jsme tehdy moc nechápali.

V září budou Martinovi 4 roky, ráda bych šla do práce. Být tak dlouho doma(6let) je o nervy. Ale ještě to chvíli vydržím. Budeme ho integrovat do školky u nás na vesnici. Je to pro paní učitelky poprvé. Přidělává jim to práci a já se bojím, že to nevyjde. Když chodím se synem do školky pro dceru, vidím jak moc je komunikace a sociální hra důležitá. Paní učitelka říká dětem co mají dělat a děti poslušně sedí v klubíčku kolem "jako" zahrádky a hrajou si "jako", že jsou tam květinky a oni je zalévají. Tohle můj syn jen tak brzy nepochopí. Martin se ve společnosti chová hyperaktivně. Kontakt s dětmi se snaží navázat, ovšem nevhodně např.: chytne je za hlavu, štípne je do tváře nebo do ruky,... a děti si myslí, že na ně útočí. Ty jemnější se vůbec neumí bránit, jen se na něho dívají a říkají si proč to dělá? Ale naše poradkyně z SPC i asistentka z odlehčovací služby si chválí, jak dobře reaguje na děti, tím myslí, že se nebojí, nedostane záchvat...

Na závěr ještě shrnu, co dnes ve svých skoro 4 letech Martin umí nebo spíš neumí: motoricky je na tom docela dobře, koordinace a hrubá motorika je velmi dobrá, jemná taky jde. Nočník a jiné sociální návyky nezvládá. Lžičkou jí, když na něho dohlídnu a začíná už i nabírat. Při oblékání spolupracuje. Natáhne nohu, prostrčí ruku rukávem, stáhne svetr přes hlavu. Neukazuje. Nemává. Přikryje se peřinou (to je pro mě taky pokrok, protože dříve peřinu na sobě nesnesl). Chápe, že v noci se spí. A většinou ji taky prospí. Už mě nenutí v noci vstávat a kuchtit v kuchyni. Zapíná a vypíná světla. Trochu víc rozumí, ale ne moc. A slova která používá nejčastěji: bl - jako blbé, ma - jako máma, dělej - když něco rychle chce, chr - jakože spí, táta, auto - to opakuje dokola, ale to bude asi echolalie, ham - vyjímečně.

Zdraví Míša