jsi to, Evi, napsala, přečetla jsem váš příběh jedním dechem - některé ty chvilky jsem taky prožila, takže dobře vím, o čem píšeš, ale sama bych to nedokázala napsat tak dojemně a zároveň s takovým optimismem a láskou!
Paulínka se má, že tě má! Držím jí palce, aby měla v životě hlavně ty hezké chvilky!

Došla jsem k podobnému názoru jako ty, že pokud budu v pohodě já, bude i náš Honzík.

Zhruba po roce jsem se zase vrátila ke svým zájmům a snažím se čas rozdělit tak, aby byli spokojení všichni. Od té doby, co jsme upustili od zuřivého cvičení vojtovky a cvičíme dvakrát denně pro radost, navíc Honzík dělá daleko větší krůčky kupředu.

Jen to svěřování do péče někomu jinému než manželovi mi zatím tolik nejde, ale já se polepším.

Hodně nám také pomáhá, že máme ještě starší dceru. Je to ukecaná hyperaktivní žabka, která nás nenechá smutnit a bezpečně vytáhne z každé depky.

A přesně, jak jsi psala ty, Honzulu bych nevyměnila za nic na světě. Obzvlášť když se na mě zažulí a vycení ty své dva zubáky a rozumuje bába, bába. :DDD

Evo, když říkáš, že jste cvičili 5 krát...v jakých časových intervalech? Jen si to nějak nedovedu představit :-o)...Pauli je moc šikovná a hezká holčička :-))...p.s.1) pozdrav Marcele vyřídím, asi k ní půjdeme o víkendu - nevidí mě týden a už se chystá na pohřeb, zvláštní to osůbka :-)-...2) já mám takovou radost z lidí, jako jste vy :-))

Ahoj Evo, Markéto, Olgo,Kristalex, Lenko, Tuško, Ivi, Péťo, Sanysko, Zetbe, Dewey a všichni ostatní.
Jsem registrovaný na tomto bloku jen velice krátce a přečtení článku Evy a reakce na její krásný dopis mě přinutila napsat také svoji trošku do mlýna.
Jsme úplná rodina se dvěmi dětmi. Starší syn Vašík je postižený těžkou formou dětské mozkové obrny, její spastickou formou, má epilepsii, je inkontinentní, sedí jen s oporou, nemluví a je totálně závislý na pomoci pečující osoby. Vašík se narodil v roce 1989 a po těžkém porodu, kdy byl skoro mrtvý se ho podařilo probrat k životu. Jeho nedýchání mělo za následek jeho těžké postižení a mikrocefalii. Moje žena Soňa byla s Vašíkem doma do ledna 1995 a od té doby jsem s Vašíkem doma já. Soňa se dostala do stavu psychického vyčerpání. Vyřešili jsme to výměnou u našeho syna a manželka nastoupila do zaměstnání a já jsem začal pečovat o Vašíka. Chtěli jsem se po pěti letech vyměnit, ale bohužel Vašík za těch pět let začal vážit skoro 40 kg a dnes má něco okolo 50 kg. Dnes je Vašík zbaven způsobilosti k právním úkonům a já mu dělám opatrovníka, což některé z vás bude po 18 roce života vašeho dítěte čejkat také. Jsou to zase další starosti a problémy, které nikdy nekončí, jak již bylo napsáno výše. S Vašíkem jezdím do lázní a poznal jsem za těch skoro 20 let života Vašíka strašně moc lidí a vyprávění by dalo určitě na knihu, ale to sem nepatří. Na životě s Vašíkem bylo asi nejtěžší se vyrovnat s tím, že máme postižené dítě. Byla to cesta, která mi trvala asi 5 let, abych se dostal na začátek a dnes pomalu postupuji dále. Jde to pomalu, protože to je u mě o filozofii, která mě učí hledat smysl života a důležité životní hodnoty.
Bohužel v době narození Vašíka jsme neměli ty zkušenosti, které máme nyní, ale o to krásnější bylo se od Vašíka učit. Mnozí si myslí, že nás takové děti nemohou ničemu naučit, ale to se velice mýlí. Až teprve velice těsné soužití s postiženým dítětem nám může ukázat cestu. Když někdo přijde na návštěvu, tak to nedokáže pochopit a pokud nemá k postiženým blízko, tak si s ním mnohdy ani moc nepopovídáme. O to krásnější byly vždy pro mě pobyty v lázních v Teplicích, kde jsem potkal spoustu obětavých maminek a poznal neuvěřitelné příběhy, nad kterými musím pořád přemýšlet a jejich maminky a děti musím pořád obdivovat (ať je to Nikola, která porodila Káju ve 14 letech a Kája je na tom jako Vašík, nebo Iveta, ketrá má Kristýnku, kterou má v týdenním stacionáři, je sama a chodí do práce, aby mohla být alespoň jednou za dva týdny s Kristýnou. Do toho ještě Iveta bojoval s rakovinou a podařilo se jí boj vyhrát)
Myslím si, že každý z vás má svojí pravdu. Určitě se život s partnerem táhne lépe, ale kdo z nás by chtěl mít doma alkoholika, narkomana, nebo závislého hráče? Náš velký problém asi je, že jsem v životě mnohdy postaveni před rozhodnutí, kdy si nemůžeme vybírat mezi dobrem a zlem, ale z toho zlého musíme vybrat to méně zlé. Navíc rozhodnutí děláme jako nezkušení a o to je to pro nás těžší.
Chtěl bych vám všem vyjádřit hlubokou úctu, vděčnost a poděkování za vše co děláte pro svoje děti a rodiny. Vaše názory a postoje lidí, které jem poznal mě nutily hodně přemýšlet. Moc jste mi tím všichni pomohli, abych pochopil vaše pocity, starosti i radosti. Z toho ze všeho jsem se snažil vzít si ponaučení a budu se i nadále snažit to vše co nejvíce využít ve svém dalším životě. Díky tomu nyní více chápu, co to je mít někoho rád, věřit mu, a moci se spolehnout na něj.
Každý vztah prochází určitými změnami a já jsem šťastný, že jsem si uvědomil, co je pro mě v životě nejdůležitější. Moje láska k Soně je obrovská a oba si uvědomujeme, že největším učitelem pro naše životy se stal právě Vašík. Také víme, že bychom to jeden bez druhého moc dlouho nevydrželi zvládat a že musíme na našem vztahu pořád pracovat.
Vašíkova bezmocnost, bezelstnost a nemohoucnost v nás probudila tu pravou lásku a soucítění. Hodně lidí se ve svém životě žene za pomyslnými hodnotami, které je na chvíli uspokojí, ale uspokojení za chvíli pomine a oni touží po dalších materiálních hodnotách, aby se cítili zase šťastni. Jejich štěstí se však pro ně stává jejich vězením, protože se stávají otroky svých věcí, které si pořizují stále dokola.
Pro mě je však tím největším štěstím, když je někdo druhý šťastný. Vidět šťastnou svoji rodinu je nádherný pocit. Taková radost se pro mě stává několikanásobnou.Moje pocity štěstí jsou spojeny pro mnohé s hodnotami, které nechápou. Za těch téměř 20 let, co máme Vašíka doma jsem se nesčíslněkrát přesvědčil o tom, že pomoc bližnímu je to, co nás může posunout v životě dále a umožňuje nám pochopit hlavně sami sebe. V jedné hezké knize jsem kdysi četl:

Když vidím bytosti nepříjemného charakteru
Trápené silnou negativitou a utrpením
Ať je považuji za drahé – protože je těžké je nalézt –
Jako kdybych objevil drahocenný poklad!

V první chvíli jsem vůbec nechápal, proč bych měl být šťastný, když vidím někoho takového. Dnes už vím, že právě tito lidé, kterými mnozí opovrhují se stávají našimi největšími učiteli. Paradoxem možná je, že právě tito lidé mohou udělat pro společnost a pro její duchovní rozvoj nejvíce.
Vzpomeňme si na svoje děti, které se nám pořád snaží ukázat ty pravé hodnoty, ale my jsme mnohdy hluší a slepí. Jejich ochrnutá těla jsou pro ně jejich vězením. Tolik by nám toho chtěli říci, ale nikdy to nedokáží, protože třeba ani neumí mluvit. Jejich trpělivost a láska nám nikdy nepřestanou být příkladem pro náš život, protože jsou to právě oni, kdo jsou mudrci v dětských tělech.
Abychom jim však mohli svoji lásku a péči dávat, musíme se také starat o sebe. Musíme odpočívat, relaxovat a pracovat na vztazích v rodině. Naši partneři a přátelé nám v tom hodně pomáhají, tak se snažme jim to bohatě oplatit, neboť se nám to mnohonásobně vrátí.
Myslím si, že by bylo asi zbytečné psát více, protože všichni moc dobře víte a cítíte, co jsem vám tímto dopisem chtěl říci.
Pepa

Moc krásné příspěvky - Pepo, Žlababo (a gratuluji k té úžasné kamarádce s hračkama).
Markéto - dej tomu čas. Semlelo se toho v tvém životě v poslední době příliš mnoho, myslím, že postižení dítěte a odchod partnera jsou jedny z nejvíce stresujících životních zážitků. A přeju ti, ať se ti podaří najít svůj vnitřní klid a pohodu.

Původně jsem myslela, že se Vám do té krásné diskuze-myslím to vážně-nebudu plést, ale jsem -jak jsi, Evo, řekla- pořád v pohybu a nedočkavá, a tak píšu..." Zaujala" mě ta lítost o které tady byla řeč, a musím se připojit k Evě: ne, lítost nepomáhá, a jsme to my, handicapovaní, kteří kolem sebe potřebujeme mít lidi s trochou optimismu. A jsme to my, kteří jsme smíření s postižením, protože je to pro nás stejně tak banální, jako pro zdravé lidi ty věci, které my postrádáme. Netřeba nás litovat. Ve své podstatě lidé, kteří nás litují, aniž by nás znali, litují jen proto, že si myslí, jak to máme těžké.-A ano, máme to těžší, ale pro nás to břímě není, jestliže jsme nic jiného nepoznali-každý máme to, co uneseme...Rodičovská lítost je ale něco jiného..-rodiče, kteří ví, že jejich děti budou mít život těžší, je litují, jenže...mnohem víc než slzy nám pomůže, připravíte-li nás Vy, rodiče,na tu cestu, která nás čeká. Slzy nejsou nic špatného, nechme je téci, ale neberme to jako všechno.Nevzdávejme to :-)...
http://www.petaf.estranky.cz/clanky/na-pokracovani/ale-mami___
http://www.petaf.estranky.cz/clanky/icp-dmo/rada-pro-vas_rodice