Ahoj, ja na Vasem miste bych se snazila o mirne "podplaceni" nejakeho (asi spis mensiho) kamarada, ktery by si s Tomaskem hral.

Vim, ze hodne kluku ma problemy s pubertou (narust testosteronu (ale hodne velky skok v obdobi 4 let zvladl a odrazil se), ktery zvysuje agresivitu a tim padem tvorbu nejruznejsich opiatu...), nicmene verim, ze bud sam, nebo s pomoci homeopatie byste to mohli pekne zvladnout, pokud by ani to nepomohlo, asi bych trochu zvazila, jestli se neda testosteron alespon trochu zbrzdit, ale s tim bohuzel/nastesti prozatim nemam zkusenost.

Kazdopadne Tomasek v kritickych obdobich se nezakufroval, je ohromne sikovny kluk, ktery ma tendenci se zlepsovat, nemejte strach, vyjde z toho super.

cokkoliv. Homeopatii, Handle, asistenta, či asistentku, pokud narazíte na šikovného vysokoškoláka/čku, se soc. cítěním je to obrovské terno. Třebas by k Vám docházel domů a vykládal by si se synem, nebyl by to asistent, ale někdo, kdo by si se synem rozuměl. Zní to blbě, ale takový "placený kamarád".
Zkuste se syna zeptat, zda by nechtěl na tábor pro aspergry, pořádá Apla Praha, nebo Brno, zabývají se hvězdami a pod.
Vím, že se snažíte o normalitu, vůbec se Vám nechce přičuchnout k autismu, čekáte, že se vše bude lepšit a lepšit, jen z okolí vím, že u takto velice šikovných dětí dochází s věkem k prohloubení autismu, nebo možná jde s rostoucím věkem více vidět. A největší problémy nastanou na druhém stupni, kdy dojde k takové nějaké sociální izolaci i ve třídě.
Vše je v pohodě, když je dítě malé, protože zapadne mezi děti známých, zapadne se sourozencovými kamarády. Je takový jejich přícmundek a člověk si říká, že málem nejde poznat, že by dítěti něco bylo. Ale roky jdou. Děti kamarádů jsou najednou velké, již nechodí na pískoviště, mají své zájmy a najednou je Vaše dítě samo, samotinké. Je jen s Vámi, se svou rodinou, babičkami. Lidmi, kteří ho opečovávají. Co s tím?
Mám dítě hodně daleko od hrany, najala jsem asistenta, chodíme do klubovny (syn si zaleze tam, kde nikdo není), jezdí na tábory. Chci mu dát co nejvíce možností socializace. Jen mi přijde, že on ji nechce a brání se jí zuby nehty.
Vzpomínám si, že ve škole jsme měli taky takového "podivína". Měl problémy s řečí, problémy s komunikací se spolužáky, stranil se všech, byl zvláštní, jiný. Skvěle se učil. Vím, že má vysokou školu. Dodnes mi vrtá hlavou, zda neměl autistické rysy.
Je to velmi těžký krok si přiznat, že by Vaše dítě mělo něco společného s autismem, ale co nejdříve začnete s touto myšlenkou koketovat, bude pro Vás lépe. Buď se to zlepší a autismus půjde bokem, anebo se autistické prvky zvýrazní.
Kolem mne se to autisty jen rojí, nabízím jim, přijďte do klubovny, přijďte na akce, nechtějí, nechtějí být zaškatulkování, je jim to nepříjemné, bojí se toho. Neodsuzuji, ne každý je jako já, človíčku, který si mezi lidmi, kteří jsou na tom podobně odpočine. Co odpočine, odcházím s pocitem, že vše je v pohodě, vždyť mé dítě je normální, vždyť jich je takových hodně, jsem nastarovaná na velmi dlouho, uvolním se a nekoušu se. Ale neosuzuji nikoho, to, co dělá dobře mi, nemusí dělat dobře jinému. Dokonce zjišťujeme, že s námi začínají jezdit na naše akce i rodiny známých, s dětmi zdravými. A je jim s námi dobře. Dokoce má známá říkala, že když v práci vykládala, že jezdí na dovolenou s autistami, tak na ni každý koukal jako že je dobrá, že to zvládne, což ona nechápala, pak jim vykládala, jak ji je s těmi lidmi dobře, jací jsme uvolnění, protože problémy normální populace pro nás nejsou problémy.
Ale je pravda, že mezi lidmi, kteří se blíže nesetkají s postiženými panuje ostych, obava, strach, je to pro ně nepříjemné.
A víte co můj pubertální "ZDRAVÝ" 16letý syn? Našel si slečnu, krasavici s dlouhýma vlasama, blonďatýma. On, který si ve slohovce v třetí třídě ve které si měl přát něco na vánoce, tak si přál, aby jeho bratr byl zdravý. Nevěděla jsem o tom. Ale potkala jsem jeho paní učitelku po 10 letech a ta mi to vylíčila, že ji má dodneska schovanou a brečí nad ní. Tak tento syn si najde slečnu, která má otce na vozíku. Osud? Nebo soc. cítění?
Co takhle Vašemu synovi najít na internetu kamaráda na dopisování. Můžu dodat adresy několika aspergrů na základce. Jen je pravda, že každý mluví jen to své. Jeden o motorech a autech, druhý zase něco jiného.
Neberte to, že to jsou děti postižené, čehož chcete svého syna uchránit, jsou to jen děti jiné, jinak se chovající, se svými úzce specifickými zájmy.
Možná jsem na Vás moc tvrdá, nechci ale ublížit, chci jen pomoci.
Placatím páté přes deváté, snad v tom najdete něco, co by Vám mohlo pomoci.

Pokud jste z Moravskoslezského kraje ozvěte se. Děláme spousty akcí, kde se mísí zcela zdravé děti, sourozenci s našima tak trochu jinými dětmi.
Nejbližší akce je plavba na raftových člunech po slepém rameni Moravy v Olomouci 31.05.
http://www.postizenedeti.cz/content/rain-man-vas-zve-na-letni-pobyt-vylet

Mně se zdá skvělé, že jste se dostali tak daleko. Tomášek je moc šikovný. Handle a homeopatie by mohly být dobré možnosti, v Americe taky mají Social stories - to jsou takové příběhy, které mají usnadňovat lidem, jako je váš synek, pochopení různých sociálních situací. Nevím, jestli je něco takového k dispozici v češtině, možná by stálo za to se po tom poohlédnout. A jak píše Boba, hodně by mu asi mohlo pomoct, kdyby si za ním chodil hrát nějaký kamarád. Taky mě napadá, že by třeba nemusel být špatný nějaký dobrý skautský oddíl, pokud by tam byli dobří vedoucí, kteří by byli k určité jinakosti chápaví a tolerantní. Každopádně věřím, že do puberty máte ještě dost času a že i po ní se to bude dál zlepšovat.

Když to tak čtu, vzpomněla jsem si na program 5P. Je to celosvětový program, který různě znevýhodněným nebo prostě jen osamoceným dětem dává "velkého" kamaráda, dobrovolníka, který za ním chodí a tráví s ním čas podle toho, co dítě baví. Vztah je opravdu kamarádský, není to ani asistent ani učitel, prostě "velký" kamarád, starší brácha či sestra...co vy na to, dámy?

Tak já bych zase do diagnózy určitě šla. To, že syn všechno momentálně zvládá neznamená, že to bude zvládat i v budoucnu. Za prvé bych určitě chtěla mít jasno já sama, vím, jak je těžká nejistota a pochyby. Za druhé, může nastat situace, že bude potřebovat např. asistenta a termíny jsou všude přímo strašné. Neumím si představit, že by moje dítě potřebovalo pomoc a já musela čekat rok na termín u odborníků. Také může narazit na učitele, který nebude tolerovat zvláštnost dítěte, bude si myslet že kdyby chtělo, tak by mohlo...a malér je na světě.

Druhá věc je, jestli se diagnózou ohánět - pokud nemá syn vážnější problémy, nechala bych si papír s diagnózou v záloze pro jistotu, dala odpočívat do šuplíku a vytáhla ho jen v případě nouze. Nemusíme to nikde říkat a mávat papírem.
Další věc je, že nemusí mít poruchu PAS, mohou to být opravdu třeba rodiné znaky... a veškeré trápení a úvahy co by kdyby jsou zbytečné.

Rozhodnutí je na vás. Já jen vím z vlastní zkušenosti, že někdy to není tak dobré, jak se zdá na začátku.Věkem se to může změnit. Jára se zdál taky dobrý, předběžná diagn. byla VFA bez MR, všichni kolem si mysleli, že je hraniční a možnost, že vypadne ze spektra se zdála reálná. Po roce a kousek, i když se o dost zlepšil, mu začaly další problémy - hlavně velké úzkosti. Uzavřela se diagnóza a výsledek - SFA i s MR. Prostě existuje i možnost, že to bude horší než se zdá... Pokud máte pochyby, že může jít o PAS neváhala bych ani minutu. Budete vědět o co jde a jak synovi pomoci. Jasně že je všechno o lidech, ale ani nejlepší učitelka syna nebude učit pořád. A o tom to je, že se nebudete mít v krizi čeho chytit. Rozhodně je lepší 3 roky stará zpráva než žádná. Máte pravdu že jemné známky mohou být stejně jemné, nebo jemnější, také mohou problémy zcela vymizet... někdy se ale bohužel i malé problémy rozrůstají...
S ADHD je to tak, že ho má kdejaké zlobivé dítě, proto ho učitelé neberou dost vážně. Sama vím co to je, mám doma 2 s ADHD. Ale ani jedno nemusím učit sociální situace, oni dobře vědí co je správné, jen v kritické chvíli neustojí tu svojí hyperaktivitu, jednají rychleji než myslí. Vy znáte své dítě nejlépe a tak se rozhodněte podle svého, přeji hodně štěstí. Monika

Se zajmem sleduji diskusi a dovolim si v tomto bode mirne nesouhlasit.

Cim vetsi postizeni PAS, tim vetsi smysl mit napsanou diagnozu a vyuzivat moznosti, ktere stat nabizi. Ja osobne se domnivam, ze pro deti, ktere jsou na hrane nebo kolem hrany, nalepkou autismu definitivne konci jakakoliv vyhlidka pro normalni vzdelavani a plnohodnotny zivot.

Vite, kdyby moje dite melo uraz, moc radi budeme rehabilitovat a vyuzivat vsechny mozne sluzby, protoze verim, ze si vsichni zucastneni rozumime - mechanicke poskozeni, zkusme napravit... U autismu je takova mala neprijemnost - vubec nevime, co to je a v cem to spociva, tudiz moje vira v specializovane skolstvi a specializovane pedagogy je velice mala. Chapu, ze maji ohromnou odlehcovaci funkci pro rodinu, ale jak sami o sobe tvrdi, autismus v jejich rukou je nemoc nevylecitelna.

Nalepkou autismu se dostavate do bludneho kruhu, kdy v preplnenych skolkach a skolach (treba se to Tomaska jeste netyka) vas nechteji prijmout z kapacitnich duvodu (asistent paradoxne krati pocet deti ve tride), asistent rusi vetsinu moznosti kontaktu v ramci kolektivu a asistent take neni vzdy ten osviceny, laskavy, altruisticky a obetavy kamarad.

Zivotni naklady autistu jsou ohromne, treba v USA diagnoza autismus je duvodem, proc vetsina zdravotnich pojistoven vypovi smlouvu. Vim, USA daleko, ale zkuste treba zjistit, jestli budete v stavu uzavrit cestovni pojisteni...Take si myslim, ze diagnozou autismu se banalizuji jakekoliv dalsi zdravotni problemy.

Je mi strasne moc lito vsech rodin, kterym se deti v nejakem veku zhorsily, take mam strach a take vim, jak u jakekoliv regrese panikarim, nechci se vzdat toho, co uz jednou bylo a vim, jake mi je to strasne vzacne. Na druhou stranu, logicky chapu, ze neni slyset rodiny, kterym se deti zlepsily az vylecily, protoze nechteji na deti upozornovat.

Svym prispevkem jsem nechtela nikoho vytocit, jenom vnest trochu jineho svetla.

Jestli můžu, napsala bych tu stručně svůj názor.
Podle mě je podstatné si připustit, že je nějaký, větší nebo menší, problém a hledat pro něj řešení (oficiální názor, že autismus je neléčitelný, bych brala prostě jako názor. Ostatně, co je to autismus? Souhrn určitých symptomů, jejichž původ může ale být různý). Fakt je, že pak budete různá řešení muset hledat na vlastní pěst, ale k tomu dospějete nejspíš i pokud budete diagnózu mít.
Takže oficiální diagnózu za tak podstatnou nepovažuju, už vůbec ne v případě, pokud s tím nejsou spojeny nějaké úřední záležitosti (dávky apod.). Na to je, myslím, vždycky času dost. Řešit se může začít i bez toho.

v tvém posledním příspěvku je totiž jádro celý týhle diskuse. "Pokud není autista, není důvod čekat zhoršení." To je právě ono - neznáme odpověď na to, CO je autista. Kde je hranice, kdy už to přestává být jen tichý vysokoškolák, kterej se nerad baví s cizíma lidma, a kdy už to začíná být "autista".
Já si myslím, že to, čemu se dneska říká "autismus", má sice genetický podmínění, ale v zásadě to vypukne po nějaký změně v organismu, kterej se potká s něčím, co neumí přemoct - s virem, s toxickou látkou, s očkováním v nepravou chvíli. To se bohužel člověku, kterej k tomu má genetický předpoklady, může stát kdykoli. Jak píše Boba, možnosti tu jsou, jak tomu předcházet a jak s tím poškozením pracovat, jak ho minimalizovat. Ale odpověď nehledej u praktické doktorky :-) ani v autistických organizacích.
Po těch několika letech úvah o tomhle tématu jsem dospěla k tomu, že diagnózu nepotřebuju k tomu, abych věděla, jaký je moje dítě. Všichni ti doktoři, kteří diagnózu stanovili, ho viděli max 3 hodiny. Diagnóza není pro tebe, ale nálepka pro stát, aby ti nějak dokázal přispět. Pokud jsi na hranici a uvědomuješ si, jaký jsou ty rysy, nastuduješ si, jak s ním můžeš pracovat, a celá diagnóza je ti na houby :-) Často rodiče říkají, že pro ně je důležitá diagnóza kvůli prognóze. Ta je pro mě od člověka, který vidí moje dítě ty tři hodiny, asi tak důležitaá jako výklad od kartářky.
Takže myslím, že je důležitější srovnat si v hlavě největší problémy, který to dítě má, a ty řešit, autismus neautismus.