Nedávno jsme se vrátili z nemocnice, kde nám dělali MR a výsledek zní, že nějaká část mozku není pořádně vyvinutá, tzv. corpus callosum-gen. Víc mi zatím neřekli, ještě máme jet do Prahy, kde doufám mi řeknou víc. Jediné co řekli, že náš osmiměsíční Davídek bude postižený, ale do jaké míry, to že dneska nedokáže říct nikdo.

Ta bolest je strašná, ten šok ještě větší, máme staršího syna Štěpánka, který je naštěstí zdravý, takže člověk musí fungovat aspoň na setrvačnost. Můj manžel to vzal po svém, nemluví, chápu že se s tím vyrovnává jinak, tak se na něj nesnažím tlačit, asi každý potřebuje něco jiného.
 
Chvílema mám pocit, že to nezvládnu, a pak zase, že mám sílu za nás za oba, tak to jde jako na houpačce. Jediné, co vím, že je to definitivní a že teď musíme bojovat za každý jeho úsměv a aspoň malý pokrok do předu.
 
Miluju toho broučka tak moc jako matka dokáže milovat své dítě. Jen vím, že se teď musím nadechnout a začít brát všechno tak jak je. Moje děti mne potřebujou silnou a šťastnou, jen tak ony mohou být spokojené a šťasné.
 
Děkuji , že jsem to sem mohla všechno vypsat.
 
Určitě můžete náš příběch dát na web a ráda se poradím nebo jenom svěřím s dalšími našimi léčebnými postupy a prognózami.
 
Děkuji, že jste založila tento web, je to úžasné číst jak se rodiče dokážou poprat s těmi nejhoršími situacemi v životě.
 
Petra (Zemča)