Díky holky za reakce. Řekla bych ale, že tam zdaleka není ještě popsáno všechno co máme za sebou - bohužel :-(
Katko, v Bobíkových 3 letech jsem si vůbec nedokázala představit, že bychom ještě nějaké dítě mohli mít. Na dětský pláč nebo i na dětské povídání reagoval vždy hysterickým pláčem. No a pak se nějak "zadařilo" a byla jsem těhotná ani nevím jak. Během pár týdnů jsem se s myšlenkou druhého dítka srovnala a začínali jsme se těšit. Bohužel jsem se ve 12-tém týdnu na UZ dozvěděla, že miminko už je 6 týdnů mrtvé. No a pak už psychicky srovnaní s tím, že to teda zvládnem jsme do roka počali Sašenku :-) A ten rok, který jsme získali "navíc" byl pro Bobíka řekla bych zlomový, protože začal plazit, lézt a šel do vysokého kleku, takže opravdu, všechno zlé je na něco dobré.
Těhotenství probíhalo úplně v pohodě, strach jsem samozřejmě měla, bojovala jsem o plánovaného císaře. Bohužel plánovaný nevyšel, ale pro hypoxii plodu byl opět akutní císař - tentokrát spinální anestezie. Naštěstí nešlo o tak šílenou hypoxii jako u Bobíka (ale pupečník měla Saša kolem krku taky - no holt jsou oba po tatínkovi :-D ten se prý narodil fialový...). No a dokud Saša nezačala chodit a mluvit, tak jsem se taky bála... No, teď se zase bojím aby ji něco nepřejelo nebo aby ji někdo neunesl nebo neznásilnil, ale to je asi úděl všech rodičů...

Tuško, co se týče pocitů po narození Sašenky, tak to bylo velmi zvláštní. Myslela jsem si, že úplně pominou deprese z Bobíkova špatného vývoje, ale ony se ještě víc prohlubovaly, protože teprve tehdy jsem viděla, jak to vlastně všechno má vypadat a jak MOC je Bobík jiný. Nejvíc mě asi drží nad vodou to, že si pořád říkám, za rok bude líp ... i když ono to asi nebude pořád pravda, protože se blíží puberta a kdo ví, co to s našimi dětmi udělá.... Ale nejhorší asi byl první rok s malinkým miminkem.

Gábi, myslím si, že kdyby Ti bylo "naloženo", tak bys to zvládla. Taky jsme si s manželem říkali před svatbou, že mentálně postižený dítě si nenecháme, že ho dáme do ústavu, protože to přece nezvládneme ... no a když jsem si ve třech letech donesla domů diagnozu mentální retardace a brečela jsem manželovi na rameni strachy, že ho budeme muset dát do ústavu, tak se divil, že mě vůbec něco takového napadlo. Bobe díky za oporu a pomoc :-)

Asi budu muset ještě nějak náš příběh doplnit, protože tam chybí některé pokroky a motorický vývoj jsem vzala nějak hopem... Ale chystám se napsat o každé jeho diagnoze trochu podrobněji. Třeba o tom, že v sedmi a půl letech řekl první větu :-)