Včera jsem viděla v televizi příspěvek s paní Janou Makovcovou a rozhodla se na tyto stránky podívat. Přečetla jsem sice jen zedva příspěvky, ale ze všech je cítit neuvěřitelná láska a něha. Zatím děti nemám a protože jsem přesáhla třicítku, už o všem bohužel moc vím a hlavně moc přemýšlím. Tedy neskutečně se trápím s každým novým těhotenstvím v blízkém okolí a závidím jim jejich štěstí a hlavně odvahu a bezstarostnost do toho jít. Je to přesně to, jak málo stačí, aby se něco pokazilo a do jaké míry to vůbec můžeme ovlivnit. Jak někdo dokáže vstoupit do těhotenství s tak nejistým výsledkem. Hodně se bojím přístupu personálu, že mi "ublíží" + neuctivý netolerantní přístup. Jsem asi přecitlivělá, vím, ale po nové a špatné zkušenosti opravdu netoužím. Možná také proto, že jsem se narodila přidušená, ale měla jsem štěstí, svým způsobem (on si to špatné zas člověk vybere jinde) a protože má matka měla těžký porod - konec dna pánevního... Obávám se i toho, že bych nedokázala a hlavně nechtěla jít na potrat, kdyby genetické testy ukázaly něco špatného. Nejsem zkrátka dostatečně veselá a bezstarostná, jak by budoucí nastávající matka měla být. I z těchto stránek či z toho pořadu z Tv - cítím přílišnou zodpovědnost - což chápu, možná vzniká až po porodu, ale spíš mi připadá, že ji máme ještě předtím a jeslti tento nějaký strach není základem tohoto všeho neštěstí. Každopádně nevím, jak se jí zbavit :-), jak nasbírat odvahu a najít motivaci jít do bolestí a strachu při porodu.
Přeju hodně sil, energie a optimismu, abychom tady ten život nějak vydrželi a ještě si ho v rámci mezí dokázali užít :). Máte můj velký obdiv a podporu.
Erika

Ahojky.
Pro Alici-epi se u naší dcerky poprvé ohlásila ve 2 letech u moře,dcerka zůstávala v krátkých křečích,naše vytoužená dovolená skončila po prvním dni a šupem domů a do špitálu. Doma klid,vyšetření nic neukázalo. Stejne jsme dostali preventivně léky(prý pomůžou i na mluvení-ha ha.)Po roce užívání léků se objevila epi aktivita ve spánku a trvá dodnes,léky nezabírají(už jsme vyzkoušeli všechny co šly) naštěstí to má dcerka jen ve spánku a máme šanci,že to s růstem vymizí.
Pro Eriku- první porod byl masakr a vzpomínám si,že jsem prosila o zastřelení. I potom co byl celkem záhul, dcerka nechtěla sát,měla žloutenku,hubla,doktorka v porodnici na mě řvala,co dělám že děcko pořád hubne a poradit nedokázala.Pak podezření na DMO,vojtovka.Od roku klid. Do druhéhu těhu jsem šla s klidem,sotva jsem otěhotněla stalo se nám to u toho moře,já celé těhu strávila po nemocnicích se starší dcerkou,brečela strachy i zuřila.Ale strach o druhou dceru jsem si nepřipouštěla, do porodnice jsem jela s klidem,asistentka mi padla do oka, řekla jsem jí co se mi stalo s prvním dítětem.Ona byla fakt super,naprosto jsem jí důvěřovala cítila jsem z ní klid a jistotu.Když jsem měla tlačit tlačila jsem jako o život(však taky jo).A pak ten pocit když mi malá přistála na prsou,já si na ni mohla sáhnout, to bylo něco neuvěřitelného,všechno bylo v pohodě,po porodu nás nechali o samotě,až po chvilce odnesli malou vykoupat a poměřit.
Prostě když je porod jakž takž v pohodě je to fakt super. a i když ten první nebyl,zase nás to s manželem stmelilo víc dohromady.A bát se dopředu nemá smysl.