Kvůli lepší přehlednosti a úrovni tohoto webportálu dodržujte prosím tato pravidla.
100. Blahoslavení chudí duchem
Jindřišek bude mít v září už čtyři a půl roku. Loni jsem byla dost skleslá, protože se mi nepodařilo najít školku, kde by byli ochotní mého syna přijmout. Přesněji nenašla jsem klasickou školku, kde ho byli ochotní integrovat.
Letos jsem se do marného boje pustila znovu a volala a psala maily, že mám autistického syna, který je ale hrozně hodný, tichý, nikoho nekouše a nebije, jestli by se pro něj nenašlo místo.
Ríša takovou školku má. Jeho štěstí je, že se narodil o dva roky dřív než Jindřišek a tehdy nebyla ve školkách tak zoufalá situace jako dnes. Dnes se při zápisu pořizují pořadníky, jako kdyby šlo o přihlášku na prestižní univerzitu. Handicapované dítě může jen doufat, že nějaké místo zbude i pro něj.
Jindru jsem loni vozila dvacet pět kilometrů do rehabilitačního stacionáře. Je to tam jistě fajn, jen tam nejsou zdravé děti a nevím, jestli náhodou předškolní věk není ta poslední příležitost, kdy si mí kluci mohou přítomnost zdravých dětí prožít.
Cena benzínu se už nebezpečně blíží ceně kvalitního sudového vína a taky by se naší rodinné pokladně dost líbilo, kdybychom už nejezdili stovky kilometrů měsíčně.
Proto jsem se do toho marného boje pustila letos znovu.
První bitvu jsem prohrála na celé čáře, dost hloupě a navíc vinou našeho taťky. V den zápisu do školky v naší vesnici jsem byla s dětmi na léčení v lázních. Táta tedy dostal za úkol se na zápis dostavit a Jindřiška přihlásit.
V okolních školkách mne ujišťovali, že nejvíce šancí má v místě svého bydliště. A tak, i když je u nás školka přeplněná, jsem to chtěla zkusit. Vždyť v době zápisu měl už čtyři roky.
Tatínek vyzvedl přihlášku, zapsal si termín do kalendáře v telefonu a čekal až ho zvukové znamení upozorní, že má do školky na zápis zaskočit.
My jsme se vrátili z lázní kvůli nemoci kluků o pár dní dřív a ukázalo se, že si táta naštěstí nemusí brát volno v práci. Jsem už doma, takže na zápis mohu zajít s dětmi sama. Kluky jsem ustrojila a přišli jsme jako první, hned v deset hodin, kdy zápis začínal, jako bych doufala, že kdo přijde první, bude mít větší šanci.
Ve dveřích mne zastavila kuchařka.
"My jdeme k zápisu, už je otevřeno?" ptala jsem se, celá napjatá, jak dopadneme.
"Zápis už byl před dvěma dny," odpověděla překvapeně. "Ale běžte se domluvit s paní ředitelkou."
Ředitelka mi jen potvrdila, že zápis již proběhl.
"Aha, takže manžel si špatně zapsal datum," pomalu jsem začala chápat.
"Byla jsem překvapená, že jste nepřišli, když si manžel vyzvedl tu přihlášku," řekla ředitelka.
"Já už mám všechno uzavřené, bohužel se nedá už nic dělat."
Tak jsme během chvilky přišli o naší hlavní letošní šanci upíchnout syna někde poblíž našeho bydliště a zařadit jej do kolektivu zdravých dětí, které mluví, dívají se do očí, smějí se vtipu a zajdou si samy na záchod.
Není to příjemný pocit vidět, jak těžko lze handicapované dítě začlenit již v tak raném věku. Jaké to pak bude v jeho dospělosti? Všechno záleží jen na lidech, kteří pracují v předškolním nebo školním zařízení. Vše záleží na tom, jestli budou ochotni přijmout takové dítě i za cenu toho, jaké nesmírné administrativní a organizační starosti jim to způsobí.
Paradoxně se mi poslední dobou několikrát stalo, že jsme se díky průkazkám ZTP/P našich dětí dostali někam zadarmo. Koupila jsem za "nula korun" lístek na Pendolino do Prahy, když jsem měla jet se synem na kontrolu do nemocnice. Šli jsme zadarmo plavat a kluci zadarmo skáčkou na trampolínách v zábavním parku Bongo. Jeli jsme zadarmo lodí na brněnské přehradě.
To se máme dobře, tolik výhod!
Všechno bych to vyměnila za právo integrovat své dítě do školního zařízení v místě bydliště. Vyměnila bych to za stejné právo na vzdělání, jako mají zdravé děti.
Starší Ríša půjde za rok do školy. Jedna z mála jeho možností je autistická škola v Brně. Žádné podobné zařízení v České republice neexistuje. Je to unikátní škola s pedagogy, kteří školí učitele po celé republice.
Bohužel škola sídlí v ošklivé budově s tmavými chodbami, bez pořádného vytápění. Děti sedí na starých židlích, u starých stolů a pracují s pomůckami, které si pedagogové a rodiče vyrábějí na koleně. Prostředí je tak depresivní, že mám jen málo chuti, tam své dítě zavřít na půl dne. (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10122427178-udalosti-v-regionech-b...)
Když jsem se navíc letos dozvěděla, že Ríšova pedagogická asistentka ve školce, která na půl úvazku dělá pedagogickou asistentku a na půl úvazku ve školce uklízí, má jako uklízečka více peněz, pochopila jsem, že integrace postižených dětí opravdu není v naší zemi priorita.
Kdo bude ochoten pracovat jako pedagogický asistent postiženého dítěte za plat nižší, než má uklízečka? Kdo bude ochoten postižené dítě integrovat ve škole nebo školce, když mu to přinese jen práci navíc?
A pak se to stalo. Taková ta náhoda, která zvrátí běh věcí.
Když už všechny další možnosti selhaly, téměř v závěru roku, po všech zápisech mne kamarádka upozornila na to, že se v blízkém městě otevírá úplně nová školka, církevní. Školku provozují "Chudé školské sestry naší Paní".
"Ano, to je asi naše cesta. Tam by opravdu mohla být šance," řekla jsem si, " známe přeci to rčení - Blahoslavení chudí duchem."
Jestli někde mohou přimout naše dítě takové, jaké je, je to církevní školka.
Já věřící nejsem a s dětmi do kostela nechodíme. Naštěstí víra není podmínkou. Je to neuvěřitelné, ale opravdu mám doma potvrzení o přijetí Jindřiška do školky.
Benzínu ušetříme jen trošku, místo dvaceti pěti kilometrů budu jezdit osmnáct. Navíc se bohužel ukázalo, že školka prozatím nemá finance na pedagogického asistenta.
Ministerstvo školství totiž, ač to může znít trochu legračně, přiděluje peníze na asistenty na rok kalendářní, ne školní. Když tedy vznikne nová školka a dá si žádost o finance na asistenta, nedostane je už od září, ale až ledna.
Nejdříve to vypadalo, že se budu snažit sehnat někde sponzory na plat pedagogického asistenta do prosince (na čtyři měsíce). Opravdu ale nevím, jak bych to měla udělat, protože církevní školka nesplňuje podmínky různých sbírkových kont, která přispívají spíš občanským sdružením, ne školským zařízením.
Vyřešíme to nakonec dost elegantně, že asistentku Jindřiškovi budu do konce roku dělat já sama. Jsem výborný kandidát, protože to budu dělat zadarmo. Navíc ještě ušetřím na benzínu, protože budu jezdit jenom dvě cesty denně, místo čtyř.
Znamená to, že po dvou letech fungování, zavírám od září obchod na obchod.postizenedeti.cz. Budu totiž čtyři měsíce místo fakturantky pedagogická asistentka.
Vlastně se mi ta změna dost hodí, protože jsem stejně plánovala obchod odstěhovat z našeho domu. Budu tak mít více času na přípravu.
Chtěla bych mít pronajaté nějaké prostory, více zboží a pro Vás pohodlnější nakupování. Je to velký krok a úspěch není zaručen. Nevím, jestli se mi podaří to v této formě zprovoznit. To všechno se teprve ukáže, a bude to nejdřív po novém roce.
Uzavření obchodu se mi zdálo jako nejlepší varianta, nejsem totiž dost dobře schopná dělat tolik věcí za ráz - Jindrovi asistentku, chystat nový obchod a ještě do toho po večerech balit zásilky.
Nicméně zatím je obchod otevřen, budu ráda, když ještě do konce léta budete objednávat. Slevy neplánuji, co neprodám, si raději nechám, jsou to všechno hodně zajímavé knížky i pomůcky, které jsem pečlivě pro obchod vybírala. S radostí si je ponechám, i když tři stejné knížky nutně nepotřebuji :o)
Před námi je Ríšův poslední školkový rok. Čeká ho škola a tuším, že tenhle rok, je pro něj veliká šance. Jak se nyní za poslední měsíce zlepšil, jak (snad nejenom prozatím) ustoupila jeho epilepsie, připadne mi, že se zase začal vyvíjet. Mohl by snad dohnat, co ztratil za poslední rok. Mohl by se zpátky přiblížit šanci, že se někdo uvolí ho integrovat do třídy zdravých dětí.
Ne jenom, proto, že chudí duchem jsou blahoslavení.
Ale proto, že to je šestiletý kluk, který chce dělat to, co ostatní kluci. Ono to jistě všechno nezvládne, nebo bude potřebovat pomoc. Ale chce to aspoň zkusit.
Před pár dny jsme byli na jednom novém dětském hřišti. Moderní hřiště s vysokou skluzavkou, na kterou se ale leze po síti z tlustého lana ve výšce asi dvou metrů. Žádné pohodlné schůdky pro dítě, které kulhá, na skluzavku nevedou.
„Co bys chtěla, vždyť to je hřiště pro zdravé děti,“ vysvětloval manžel, když jsem tím přístupem na skluzavku byla zklamaná.
„A kde je tedy hřiště pro naše děti?“ říkala jsem si v duchu.
Kluky jsme zvedali vysoko nad hlavu, abychom je dostali nahoru na skluzavku. Ostatně dělali to tak i rodiče dvouletých dětí, které také nebyly schopné po lanové síti na skluzavku vylézt.
Děti velké jako náš syn Ríša ale hbitě šplhaly po lanech nahoru. A Ríša to chtěl taky dokázat, taky se tam chtěl vyšplhat. Nakonec jsme mu to dovolili. Kkdyž jsme ho oba přidržovali a postrkovali nahoru, dokázal to.
Měl velkou radost. Úspěch je příjemný každému.
I ve škole ho bude muset někdo přidržovat. S pomocí,s asistencí, to může zvládnout. Když dostane šanci.
Snad naše obě děti dostanou šanci na vzdělání.
P.S. Zajímala jsem se o původ rčení „blahoslavení chudí duchem“ a zjistila jsem, že obecné pochopení tohoto biblického výrazu není vůbec správné. Nejedná se totiž o lidi přihlouplé, ale o chudé ve smyslu majetku. Chudí (ti,co nejsou bohatí) jsou podle Ježíše blahoslavení, blažení.
Pro mne naštěstí, se stala taková náhoda, která zvrátila běh věcí. Nečetla jsem nikdy Bibli a žila jsem tak v domnění, že blahoslavení jsou opravdu lidé chudí duchem (ti ne příliš chytří). A že proto církevní školka bude naše spása.
A ona opravdu je.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- 3165x přečteno
What links here
Žádné příspěvky nenalezeny
Dnešní oblíbený obsah
Archív článků
- Únor 2008 (4)
- Březen 2008 (2)
- Duben 2008 (6)
- Květen 2008 (1)
- Červen 2008 (1)
- Červenec 2008 (3)
- Říjen 2008 (10)
- Listopad 2008 (10)
- Prosinec 2008 (7)
- Leden 2009 (39)
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
- následující ›
- poslední »


Komentáře
Ahoj,
Tyjo, koukám, že nová životní zkušenost:-) Tak to jsem zvědavá na zážitky a zprávy "z druhé strany". Já jsem jednu dobu uvažovala, že si prakticky ze stejných důvodů udělám kurs asistenta pedagoga. Pak jsem ale realisticky usoudila, že bych se z těch všech dětí asi zbláznila... :-)
No jo
třeba se ještě stane nějaký zázrak, že se ředitelce podaří ty finance sehnat, ale moc s tím nepočítám. Dlouhodobě bych to dělat nechtěla, ale ty čtyři měsíce mi připadnou jako takový poznávácí zájezd. Bude to prostě taková prodloužená adaptace s matkou ve školce, kurz na to jistě nebude třeba. :o)
moc držím palce
určitě se to pani ředitelce povede, trochu se mi to s tim kalendarnim rokem nezda, v Brne se musi zadat do 15.8. S tim asistovanim si myslim, ze to bude bajecne a ze Te to bude moc bavit ;-)
Bobo
jo, taky si myslím, že mne to bude bavit.
S kalendářním rokem je to skutečně tak, psala jsem to v nějakém dřívějším článku. Církevní školky stejně jako školky soukromé nedostávají peníze na pedagogického asistenta od kraje (odtud je financovaná taky asistentka Ríši, který chodí do školky státní). Dostávají peníze od minsterstva školství a tam tam to mají nastavené opravdu takto hloupě.
Úžasné novinky ...
Gratulujeme Jindříškovi ke školce ... Sice to popisuješ jako velikou náhodu, ale tuším kolik tvého usilí se za tou náhodou skrývá.
Mám radost, že se to podařilo. Tak at se tam Jindrovi (i tobě) líbí.
Alice
Opravdu hodně vám školku a vzdělávání přeji..
ale jsem na tzv. druhé straně - učitelka a taky jsem máma lehce (oproti vám lehoulince) postiženého syna a mám naprosto rozporuplné pocity. Jako máma vás chápu, přeji, aby se vám ve školce oběma líbilo, aby se vám v ní i dařilo a na té učitelské nevím. Představuji si "svoji" třídu, kde může být třeba 20 a více dětí. Jedno s asistencí a výraznou potřebou péče a další tak nějak s normální péčí (ADHD, ADD, DYS) - těch může být několik a ostatní. A nevím, jak bych všechno zvládala tak, aby nikdo nebyl odstrčen na nikoho jsem nezapomínala...přemýšlím o tom již dlouho a připravuji se na to (mám vystudovanou i specku), ale stále nevím...nevím, jestli je tohle cesta tím úplně správným směrem.
Budu moc ráda i za vaše názory, jaké máte představy o integraci dětí, jak si školství pro své děti představujete, co od něj očekáváte??
Eva
Opravdu hodně vám školku a vzdělávání přeji..
ale jsem na tzv. druhé straně - učitelka a taky jsem máma lehce (oproti vám lehoulince) postiženého syna a mám naprosto rozporuplné pocity. Jako máma vás chápu, přeji, aby se vám ve školce oběma líbilo, aby se vám v ní i dařilo a na té učitelské nevím. Představuji si "svoji" třídu, kde může být třeba 20 a více dětí. Jedno s asistencí a výraznou potřebou péče a další tak nějak s normální péčí (ADHD, ADD, DYS) - těch může být několik a ostatní. A nevím, jak bych všechno zvládala tak, aby nikdo nebyl odstrčen na nikoho jsem nezapomínala...přemýšlím o tom již dlouho a připravuji se na to (mám vystudovanou i specku), ale stále nevím...nevím, jestli je tohle cesta tím úplně správným směrem.
Budu moc ráda i za vaše názory, jaké máte představy o integraci dětí, jak si školství pro své děti představujete, co od něj očekáváte??
Eva
postižené děti patří do normálních škol
Ahoj Evi,
postižené děti, pokud svým projevem významně neruší ostatní děti, a současně si to jejich rodiče přejí, by měly mít možnost navštěvovat normální školu se zdravými dětmi. Některé potřebují asistenta, některé individuální plán, některé budou dostávat špatné známky - vadí to? Předpokládám, že ne každému a paradoxně ne jedno dítě to dokáže posunout vpřed. Určitě specializované školy mají svoje opodstatnění, nicméně ne v plošné aplikaci a u mnoho případů více škodí než pomáhají (pokud jsem Vám zvedla žluč, ráda bych poznamenala, že ne všichni žijeme v Praze a jsem ráda, pokud zrovna Vy máte výbornou péči a skvělé zkušenosti.
Chápu, že v normální škole je postižené dítě pod mnohem větším tlakem a zbývá na něj mnohem méně času a pozornosti (což musí dohánět rodiče) a dětský kolektiv nemusí být vždy nakloněn a přátelský, ale pokud je byť malá šance, že jednou bude dítě samostatné, je to nesmírně užitečná skutečnost, která se ve speciálních školách nenasimuluje.
Také chápu, že postižené dítě může být jiným dětem na obtíž, na druhou stranu očima ekonoma - toto postižené dítě má velkou šanci jednou se začlenit do společnosti, vydělávat, platit daně...
Úplně závěrem osobní zkušenost z běžné třídy, kam chodí opravdu těžce postižený chlapeček s mentálním a fyzickým postižením s asistentkou - paní asistentka je obrovským přínosem pro paní učitelku, jak ve třídě tak na výletech, vycházkách... Chlapeček je oblíbencem třídy, děti za odměnu smí někdy tlačit vozík nebo mu pomáhat s vybranými činnostmi, chlapeček absolvuje výlety, školy v přírodě atd. Někteří kluci se s ním "nebaví", nicméně nedovedu si představit, že by se mu někdo posmíval, natož ubližoval. Po dvou letech vidíme obrovský posun, zájem v očkách, změny chování... Moc si všichni přejeme, aby s třídou vydržel až do devítky.
Postižené děti patří do běžných škol,
dík za váš názor.
Mohu si dovolit polemiku? nechci se někoho dotknout nebo někoho urazit, ale já si nemyslím, že postižené dítě má být oblíbencem třídy, že pomoc mu má být za odměnu. Já si myslím, že má být součástí třídy se všemi pravidly a podmínkami, které ve třídě platí - byť pro něj třeba trochu upravené, ale v zásadě musí platit pro všechny to samé, jinak vytváříme zase umělé prostředí.
Navíc mám obavy z nereálných představ rodičů, může dítě s Down. syndromem dojít až do devítky? Stačí, že počítá ve 3. třídě do 3? Nebylo by mu lépe ve škole, kde nebude mít cizí jazyk, ale naopak praktické činnosti?
Tohle všechno ve škole řešíme. Co bude teď pokud se budou vracet děti ze speciálního školství do běžných tříd...to netuší nikdo.
Eva
Ahoj Evi, polemiky mám moc
Ahoj Evi,
polemiky mám moc ráda a je to téma, které mě v současnosti opravdu zajímá. Postižené dítě je široký pojem, víme všichni. Chlapeček, který je spolužák mého dítka, je opravdu těžce postižený. Nemluví, nechodí, těžko komunikuje. Neumím si představit, za jakých jiných okolností by 24 zdravých dětí získalo zkušenost a hlavně vztah k někomu takto těžce postiženému a navíc, asi to nepíšu úplně šikovně, ale tento chlapeček je velkým přínosem pro většinu dětí ze třídy a nemyslím, že by nikoho obtěžoval. Je velká snaha, aby pro něj platila ta stejná pravidla, k tomu má asistentku.
Jestli může dítě s Downovým syndromem dojít do devítky? Proč "ne" paušálně? Účetní z mé bývalé práce měla Downův syndrom, má vysokou školu (ekonomickou - já vím, ale přece... ;-), skvělou vlastní rodinu, myslí ji to, výborný smysl pro humor a typický kukuč zakrývají teď moderní brýle s výraznou černou obrubou.
Víte, mám pocit, že vesnické školy fungovaly staletí? desetiletí? a měly něco do sebe, nejsem sama, kdo hledám podobný princip i pro zdravé děti. Pokud někdo nestačil, tak dostal špatné známky, nějakou dobu tam pobyl, třeba déle než jiné děti, třeba kratší dobu, třeba dobře zpíval nebo nosil dřevo, ale nikdo ho nešoupal do specializovaných ústavů mimo komunitu.
Zdravím,
znova píšu, zatím nevím, na kterou stranu se přikloním. Vždycky se najde něco, co mě překlápí z jedné str. na druhou.
Vesnické školy jsou fajn, také jsem na jedné učila a vlastně znala všechny žáky a rodinný princip na nich funguje dodnes.
Teď učím na velké škole, ve třídě mám slepého žáka, zvládáme a bojujeme. Podle okolností. Mám žáky ,kteří báááječně myjí zkumavky, ale nemá smysl, jim vysvětlovat chemické vzorce (to je trochu nadsázka).
Tohle beru v klidu, každý nemá na vše (taky neumím zpívat:)),ale SMR ? To vážně nevím.
A úplně ze všeho nejvíc mě "vytáčí" shánění financí na asistenty.
Nepředstavuji si, že bychom děti zavírali do nějakých ústavů, ale byl by mi zatím sympatičtější model, kdy děti s výrazným postižením (hl. mentálním) byly na stejné škole s těmi ostatními, měly by společné například výchovy, kroužky, kurzy, ale ostatní předměty by mohly mít podle svých potřeb a schopností. Aby byla jednodušší prostupnost mezi ročníky, potřebuješ být na matematiku 2 roky ve 3. třídě, dobře,proč ne. Ale to je zatím strašně složité.
A to si myslím, že ZŠ ještě jakž takž zvládají, ale střední školství....při vysvětlování, proč syn opravdu nebude hrát při TV míčové hry kvůli svému postižení, jsem měla pocit, že asi mluvím řečí papuánců a všechny lékařské papíry jsou na...
Eva
Zdravím,
znova píšu, zatím nevím, na kterou stranu se přikloním. Vždycky se najde něco, co mě překlápí z jedné str. na druhou.
Vesnické školy jsou fajn, také jsem na jedné učila a vlastně znala všechny žáky a rodinný princip na nich funguje dodnes.
Teď učím na velké škole, ve třídě mám slepého žáka, zvládáme a bojujeme. Podle okolností. Mám žáky ,kteří báááječně myjí zkumavky, ale nemá smysl, jim vysvětlovat chemické vzorce (to je trochu nadsázka).
Tohle beru v klidu, každý nemá na vše (taky neumím zpívat:)),ale SMR ? To vážně nevím.
A úplně ze všeho nejvíc mě "vytáčí" shánění financí na asistenty.
Nepředstavuji si, že bychom děti zavírali do nějakých ústavů, ale byl by mi zatím sympatičtější model, kdy děti s výrazným postižením (hl. mentálním) byly na stejné škole s těmi ostatními, měly by společné například výchovy, kroužky, kurzy, ale ostatní předměty by mohly mít podle svých potřeb a schopností. Aby byla jednodušší prostupnost mezi ročníky, potřebuješ být na matematiku 2 roky ve 3. třídě, dobře,proč ne. Ale to je zatím strašně složité.
A to si myslím, že ZŠ ještě jakž takž zvládají, ale střední školství....při vysvětlování, proč syn opravdu nebude hrát při TV míčové hry kvůli svému postižení, jsem měla pocit, že asi mluvím řečí papuánců a všechny lékařské papíry jsou na...
Eva
když teda ještě můžu
když teda ještě můžu polemizovat ;-)
proč se snažíme o ve třídě o stejné podmínky? Pokud máte v rodině víc dětí, máte pro něj stejný metr? Mají Vaše děti stejné privilegia jako tatínek / dědeček? Mají Vaši kolegové stejné podmínky jako Vy a bylo by to vůbec rozumné být spravedliví a všem měřit stejně? Můj bezdětný kolega miluje služební cesty, já se jim vyhýbám obloukem, rádi se domluvíme. Pro mně je školení v Praze s nutným dojížděním za trest, on milerád pojede do Práglu zapařit s bývalými spolužáky.
Proč se snažíme o stejné podmínky ve třídě? Snaživá holčička, která kolabuje, pokud přeškrtne jedno písmeno, má mít přeci jiný "metr", než kluk, který si hraje pod lavici s autíčkem a má školu jako nutnou povinnost - třeba jeho pět škrtanců na stránku reflektuje větší snahu než dokonalý úkol snaživé holčičky, atd...
tohle je běžná "klasika"
ve škole, Stále k něčemu přihlížím a musím.
Ale v některých případech se nůžky rozevírají už moc a nevím, jestli je to hlavní ve škole, že se tam dítěti líbí, jestli se něco naučí je otázka.
Asi se budu opakovat,
protože na toto téma se na těchto stránkách diskutovalo už mockrát. Jsem pro integraci, ale ne za každou cenu. Hranice je podle mě daná mentálními schopnostmi dítěte. Děti s pohybovým a smyslovým postižením, které jsou intelektově v normě nebo jen lehce pod ní, na běžnou základní školu patří. Tam bych v podstatě ani nehovořila o integraci, měla by to být samozřejmost.
Něco jiného jsou děti s těžším mentálním a kombinovaným postižením. Prvotním posláním školy je přece jenom vzdělávat. Možná mám jen slabou fantazii, ale opravdu si dost dobře představit svého syna, který se vzdělává podle rehabilitačního programu pomocné školy, v běžné sedmé třídě s dvaceti žáky. Ve školce to ještě jde, ale čím jsou děti starší, tím víc se nůžky rozevírají.
Ve vzdělání nikdy nebude panovat rovnost - jednoduše proto, že všichni nemáme stejné schopnosti, což platí i pro tzv. zdravou populaci. Někdo stěží absolvuje učňák, jiný zvládá levou zadní tři vysoké školy a jazykovku najednou. A bylo by považované za hloupost, kdybychom chtěli čtyřkaře v rámci vzdělávacích práv "integrovat" na gymnázium.
Víte, myslím si, že sumě energie, kterou vynaložíme na nějakou činnost, by měly být výsledky alespoň trochu úměrné. Co mi bude platné, když za pomoci tří dalších placených sil bude mé dítě chodit na běžnou ZŠ, když není v jeho moci zvládnout ani prosté trivium. Škola přece není jediné místo, kde se dítě s handicapem setkává se světem, kontakt se zdravými vrstevníky lze zajistit i jinak. Viděla bych tu paralelu s chráněnými dílnami. Podle logiky "integrace za kažou cenu" bychom mohli vzít jejich klienty, dát jim k ruce asistenty, postavit je k pásu v běžné fabrice a braňte se, jak umíte, obohatí to přece všechny.
Když dítě nakonec i po snahách o integraci skončí ve speciální škole, nepovažovala bych to za prohru. Nevidím speciální školství jako produkt snahy o separaci dětí s handicapem, ale jako možnost, jak jim poskytnout stupeň vzdělání úměrný jejich schopnostem v prostředí upraveném tak, aby tuto snahu co nejvíc podporovalo. Jsem docela vděčná za zařízení, o němž vím, že je tam můj syn rovnocenný žák, ne něco jako třídní maskot.
Mně teda
Mně teda tahle polemika taky zajímá. Vím, že to není černobílé a že integrace není vhodná pro všechny.
Nevím ale proč by alespoň ve školce, kde o nic nejde, nemohli být děti společně. Já to řeším z pohledu svých dětí, jiná postižení neznám detailně. Ale víte, že náš Ríša, i když špatně rozumí a mluví, umí číst a dokáže úkoly plnit podle napsané instrukce. Já nevím, kolik může zvládnout tříd, ale myslím si, že by každý rodič měl mít POHODLNOU možnost normální základní školu zkusit, pokud má dojem, že to dítěti prospěje.
Handicapovaní jsou součástí naší společnosti. Jsem přesvědčená, že děti, které budou mít ve třídě takového žáka, budou v dospělosti tolerantnější. Když bude mít postižené dítě ve třídě asistenta, nevidím důvod, proč by učitelka takové dítě nezvládla.
Asistent
a to je také problém. Kde ho vzít a kde vzít na jeho zaplacení.???Tohle stát moc neřeší, peníze od státu na pokrytí nákladů nestačí.Škola dotuje z čeho se dá, tohle není v pořádku.
A ve třídě je i 20 dětí a více a ne všechny jsou bez obtíží. Já prostě to zvládnutí nevidím tak jednoduše. On asistent pomůže, ale učitele plně nenahradí.
Je mi sympatický názor ilias.
Eva
Ahoj, vypadá to tady na moc
Ahoj,
vypadá to tady na moc milou a příjemnou polemiku, tak mě tu máte s dovolením zas ;-)
Škola je instituce, která má na starosti ne jenom samotné vzdělání typu otázky z milionáře. Vždyť i pojem školní zralost zahrnuje nejenom stránku intelektuální, ale také sociální, fyzickou atd. Výsledkem vzdělání by měl být člověk nejenom intelektuálně vzdělaný, ale také s určitým mravným základem (často skloňovaná myšlenka například u studia medicíny...). Včlenění postižených dětí do běžné třídy zdravé děti rozhodně obohacuje a přináší jim nový pohled na život (ne jenom účast s postiženým dítkem, ale třeba také pohled, že život není vždy úplná sranda a stejná věc by se mohla stát jim, mnohé děti jsou dnes jedináčci a jejich životní problémy jsou opravdu jinde).
Postižené děti, pokud dokážou nerušit výuku víc než děti jiné a pokud si to jejich rodiče přejí, do normálních škol patří. Jednak je to pro ně šance a motivace (opravdu dáte ruku do ohně, že dítě s komunikačním problémem je opravdu intelektuálně zaostalé? Je neplnění vůle nějaké autority opravdovým důkazem mentálního oslabení?) nejenom k výuce, ale ke společnosti obecně - dovolím si nesouhlasit, že postižené děti mají jiné šance potkat zdravý kolektiv - v rychlosti mě nenapadá žádná příležitost...Kroužek? Nevím o žádném. Tábor? Nevím o žádném, kde by ho vzali. Paralympiáda?
Určitě nůžky intelektuálních možností se u dětí časem rozevírají (což je ale nutné podotknout, že i u dětí úplně zdravých) a opravdu si myslíte, že fyziku či matiku v 8. třídě chápe celá třída? Baví všechny čeština? Vadilo by zdravým dětem, kdyby jejich postižený spolužák měl čtyřky od začátku vysvědčení po konec? Nemohl by postižený spolužák chodit na nějaké předměty s mladšími dětmi?
Pohledem společenské kalkulačky - děti, vyrůstající ve speciálních umělých prostředích mají minimální šance se uplatnit v životě, tudíž vrátit společnosti to, co do nich investovala. Dobře zvolený asistent nebo dobře zvolená integrace přináší dlouhodobě společnosti obrovské výhody.
Nedá mi na konci znovu se dotknout naší osobní zkušenosti s integrovaným chlapečkem v teď budoucí třetí třídě. Má těžké kombinované postižení, nemluví, neovládá ruce, nohy, má mnoho dalších problémů. Jsem ekonom, nechci se nikoho dotknout, ale co by se naučil v specializované škole? Chodí do třídy, kde nikomu nevadí, děti ho mají rády - je to málo? Loni jsme byli na pouštění thajských lampionů, moje dítko mě překvapilo napsaným přáním - stála na něm prosba, aby daný chlapeček chodil. Udělal by to někdo pro tohoto kluka někde na jeho pomyslné cestě specializovaným školstvím? Nejsem expert, ale tak jak chápu Komenského, škola je nejenom o hlavě, ale také o srdci.
Ahoj,
jse moc ráda, že se mnou polemizujete.Rovnám si myšlenky.... Já mám pohled školní, učitelský, vy ten rodičovský. (Sice mám dítě s problémem, ale my jsme již takříkajíc za vodou, máme problém jen s Tv a to nic není).
Budu oponovat. Naše školství se teď s prominutím "zbláznilo". Nejdříve nebyla integrace možná vůbec a teď chceme všechno vytrhnout a děláme jí za každou cenu. "Chceme být světový???" Jenže naše školy na to nejsou připravené, na maturity jsme se chystali snad 20 let, ale tahle změna je pomalu ze dne na den. Nemáme na běžné škole pomůcky, nemám e učitele, kteří by zvládali speciální pedagogiku, nemáme peníze na asitenty, ale máme se plně věnovat dětem v integraci. Ale z toho všeho se nějak vytrácí ty normální děti, které nejsou integrované, nemajíDys, nejsou supr nadané...ale mají jen méně shůry dáno.Já to na 2. stupni nestíhám. Psát IVP, konzultovat, studovat, učit se třeba braila, instruovat asistentku, připravovat pomůcky....a učit i běžné hodiny, na které se také mám připravit.
A současný nápad MŠMT vracet do ZŠ děti ze speciálního školství situaci neulehčí. Ono 4. třída ZŠ a 4. třída spec. školy je fakt rozdíl a řešit vše IVP bude ořech, který bude muset škola rozlousknout a nikdo neví jak.
A jen na konec, neberte to jako stěžování, ale jako konstatování faktu:kvůli slepému žákovi ve třídě se snažím zvládat braila, budu ho potřebovat ještě tak 3 roky. Po třech letech, ale budu potřebovat zvládnout znakovou řeč, protože by mi do třídy měl přijít žák se sluchovým postižením.
Aspoň základ bude třeba ve znakovce a protože máme i autisty, tak možná komunikační systém, který používají. A vážně přemýšlím, jestli se to dá zvládnout...
Tohle je integrace z té str. učitele ( a to jsem na tom dobře, mám peciální pedagogiku, takže základy by byly a baví mě to), ale co další učitelé - mohou všichni vystudovat speciální pedagogiku?? A bude to stačit???
Co myslíte vy??
Eva
jak by to bylo s mongolským dítětem?
Ahoj Evi,
jéééj, to je dobrá debata ;-)
Od učitelky běžné školy bych nikdy jako rodič slepého dítěte nečakala, že bude umět Braillovo písmo, očekávala bych od ní, že mě jako matku upozorní, pokud bude mimořádný program, také bych očekávala, alespoň před třídou vstřícný a pozitivní přístup a možnost nahrávat hodiny nebo poměrně častou konzultaci, co se ve třídě učí. Zvládnutí samotného učiva slepého dítěte v normální škole leží na bedrech rodičů, holt s tím do toho šli. Slepou holku jsme měli ve třídě na gymplu, nosila sebou kazeťák a nahrávala si hodiny. Neměla žádné extra úlevy (kromě toho, že necvičila, neplavala), akorát ji zkoušeli ústně (netuším, jak to bylo s matikou - u zkoušek jsme nikdo z třídy nebyli). Navíc, Braillovo písmo je oříšek i pro slepé samotné... Obdobně bych nečekala od učitelky základní školy, že se bude učit znakovou řeč, PEGS, VOKS a pod.
Moc se mi líbil systém (nebo organizace?) školství v US, kdy děti mají poměrně brzy, tj. již na základní škole na výběr některé předměty nebo stupeň obtížnosti, což by mohlo vyřešit některé problémy na základkách již teď, nezávisle na přítomnosti postižených dětí.
Domnívám se, že jeden z problémů našeho školství (vidím trochu paralelu i se zdravotnictvím) je, že rodiči nedokáže přiřknout víc práv a současně víc odpovědnosti. Je pro školu/učitelku? velice těžko řešitelné akceptovat, když já jako rodič přiznám, že chápu, že moje dítě je pod průměrem třídy, nicméně jsem ochotna se mu denně věnovat tak intenzivně, že se domnívám, že stačit bude - a pokud se časem ukáže, že je to nerealistické, tak samozřejmě budu akceptovat rozhodnutí školy, že takto to nejde. Ráda bych ale měla možnost to vůbec zkusit.
Když se do místě bydliště přistěhuje mongolské dítě mongolských rodičů, kteří neumí jazyk a pochází z úplně jiného prostředí, toto dítě taky nestrkáme (doufám!!!) do specializovaných škol. Předpokládáme, že se naučí jazyk, písmo, doběhne látku... Proč tedy diskriminujeme děti, u kterých nevíme s jistotou předem, že by běžnou školu nezvládly (ať už samy nebo s asistentem)?
Ideální rodič
Jste fak dobrá, byla byste nebo jste pro školu ideální rodič. Víte co chcete, jste ochotná pro to něco udělat a chápete, že by to nemuselo dopadnout.(to je poklona)
To bych chtěla zažít v praxi....zatím to je tak, že rodič aspoň u nás předpokládá, že ve škole zvládnu všechno a to včetně braila. A pro běžnou praxi opravdu je třeba zvládat aspoň základy, zkoušet jen ústně nejde. Je potřeba vědět, co si dítě píše, jestli jsou v pořádku jeho texty a zápisy v sešitě. Možná na SŠ ne, ale ZŠ určitě.
Ještě jsem nezažila rodiče, který by přiznal, že jeho dítě je např. podprůměrem třídy, naopak je to tak, že se chyba hledá jen ve škole. (nejsme neomylní, ale všechno fakt nejde)
Já si nemyslím, že děti diskriminujeme předem. Mě jde o to, aby rodič byl schopen uznat, že opravdu to dál nejde a že na speciální škole by dítěti prospěli více.
Vůbec nemám problém si integrací u dětí s tělesným nebo smyslovým postižením, ale nejsem si jistá s integrací dětí s mentálním postižením.
Vaše zkušenosti?
Co se týká práv rodičů. já jsem naopak přesvědčena, že už jich snad víc být nemůže...pokud se rodič rozhodne, tak na ZŠ zůstane žák, který sem evidentně nepatří, potvrdí to i odborná pracoviště, ale pokud rodič trvá na svém, tak má dítě i škola smůlu. A to pak nevím komu prospíváme.
Tohle jsou mé zkušenosti.
prima neděli.
Ahoj, tak já si také přihodím polínko do ohně.
Možná, že někoho svým názorem zvednu ze židle, ale berte to tak, že je to moje osobní zkušenost a postřech za dobu 2 let, kdy se snažíme s manželem o integraci naší dcerky Terezky. O svých zkušenostech jsem již psala v diskuzi o příspěvku o Asistentech v Cirkevních školách, které psala Žlababa. Já jsem ten člověk, který je na druhém břehu a o něco se snaží, avšak pedagogové jsou hluší a slepí, rovněž tak PPP. Svým postojem a absoltutním profesním selháním mě akorát strpčují život a především naší dcerce. Za celou dobu integrace mé dcerky se nikdo o dcerku jak prospívá moc nezajímal, především paní ředitelka školek jí nikdy neviděla, asi jí bylo zatěžko přejít pár kroků z jedné budovy do druhé. To, že moje dcerka nikdy neměla IVP, ač jsem jej chtěla je naprosto normální přístup, to, že nevím co s ní dělali rovněž, závěry a hodnocení rovněž žádné. Co dělala koordinátorka pro PAs, kdybych to chtěla napsat natvrdo tak budu neslušná. To, že mě ředitelka a vedoucí učitelka odstřelila dvě asistentky, rovněž normální, když asistentka již tlak nevydržela ze strany školky a měla zdravotní problém, tak ředitelka bez konzultace zařadila dcerku bez asistenta mezi 28 dětí a učitelky dostaly vše příkazem. Přístup naprosto neprofesionální. To, že měla chudák problém nikoho nezajímal, paní učitelky se snažily a báli se cokoliv říci, aby je ona osoba nevyhodila z práce. Takže, kde teda jsme. Celý problém,kdy jsme s manželem běhali po úřadech, psaní stížností a dalších poukazováních, tak celá záležitost skončila u Veřejného ochránce práv-ombucmaman. Tak jsem zvědavá jak vše dopadne. Jednání ze strany hlavívních představitelů a PPP naprosto arogantní, to, že po konzultaci s lidmi a nadacemi se zjistilo co paragrav to pochybení, nejan školský zákon a sbírky, ale i Úmluva o právech dítěte, kde přesně je popsána integrace a inkluze a tato úmluva je paradoxně nadřazená naším zákonům. Nedivím se, že nás v zahraničí peskují za to, že nemáme vše v pořádku. Rozčilujeme mě, neustále sortování a škatulkování dětí na tabulkové a netabulkové, myslím, že přežitky bývalého režimu je nutné vyplenit. Každé dítě má právo na vzdělaní a rovné zacházení, pokud společnost začné co a jak a kdy, pak se můžeme dočkat, že nejen nám za chvilenku budou vadit barvy kůže, ale to zda je člověk zdráv. To zavání silnou diskriminací a víme kam to spěje, akorát tak na mlýn na různé sekty a sdružení. Proč ve světě je vše naprosto normální a jen tady nic nejde, tady je odjakživa vše velký problém. Naše společnost nedospěla a není jak se říká v reálu zdravá. Nezapomenu na větu vedoucí učitelky tři dny po nástupu Terezky do školky, máte autistu dejte si ji pryč nebo koordinátorky pro PAs, jejiž telefonický rozhovor mě zní v uších doteď, kdy mě v podstatatě dala najevo, co jsem si to v podstatě dovolila porodit.
Moje dcerka má velmi těžkou dysfázii řeči, má atypický autismus, ale dělá pokroky, pomalu , ale dělá. Lékaři jsou v pohodě, jen kroutí hlavou co si zkoušíme jen s blbou školkou. Terezka už do školky nenastoupí, od záři jde do přípravné třídy ZŠ, narazila jsem totiž taky na pedagogy, kteří vědí co a jak a chtějí dětem pomáhat. Terezka to zkusí, proč ne, pokosíme se, zatím to vypadá, že to půjde. Mají také problém s papírováním, ale pokud budeme všichni sticha tak se nikdy nic nezmění, je potřeba neustále poukazovat a rvát se za naše děti. Závěrem chci říci, že někteří pedagogové a další pracovníci jsou 20 i více let za svým profesním zenitem a nevědí co je integrace, inkluze a jak s takovým dítětem pracovat, ikdyž bývají různé semináře a kurzy pro ty to pracovníky. Bohužel moje ne zrovna dobrá zkušenost, ale na druhé straně jsem vyzbrojena paragrafy a oni už vědí, že se nedáme. Prostě jsem se setkala s lidmi, kteří na svých místech nemájí co dělat. Nejlepší bylo konstatování mé známé, která dělá ve školství a rozumí velmi dobře integraci, tak mě nakonec oznámila co to to tady máme za psychopaty, myslím, že to mluví samo za sebe. Každý z nás chce mít zdravé a šťastné dítě, nikdo si z nás dobrovolně nevybral, že jeho dítě je postižené.Kam se vytrácí ta láska k bližnímu, tolerance a pokora. Vím, že to třeba někdy nejde, jsou různé případy postižení, může být integrace těžká, ale proč to nezkusit a potom si myslím , že je to potřeba pro všechny je to oboustranné spestření, na jedné straně se dětí učí toleranci a na druhé se zas čerpá to dobré pro postižené děti.
Hezký den Pavlína a sluníčka.
Dotaz
Vy jste asi měli dots smůlu na lidi v MŠ a i SPC.
Kdo je to koordinátor pro PAS? Co je jeho úkolem?
Mohu se zeptat, kolik dětí je v přípravné třídě? Je tam asistent pedagoga?
A přípravná třída je součástí běžné ZŠ nebo jiného subjektu??
Jaký jste kraj?
Díky za vaši odpověď.
Eva
Pro Evu
Milá Evo,
jsem ze Středočeského kraje / Kutná Hora /a tady prostě nejde nic. Každý kraj má svou koordinátorku pro PAS, seznam je například na portálu MŠMT nebo na portálu o autismu. Jsou to pracovnícci, kteří pracují buď v PPP / jako u nás / nebo v SPC v jako v jiných krajích. To znamená doporučují vyšetření dětí nebo udělají svoje vyšetření, ale především dávají doporučení k integraci daného dítě,což je důležité pro Kraj pokud chcete zřídit místo asistenta a žádat o prostředky, bez nich to nejde. Měli by zkrátka na vše dohlížet v terénu, měli by radit rodičům, pedagogům a podobně. Rovněž se mají podílet na podkladech pro zpracování IVP. Prostě je toho více.
Já jsem také v kontaktu s koordinátory jiných krajů, kteří mě opravdu potvrdili, že u nás je situace nestandartní a že došlo na pochybení, ale to nechám na úřadech, které jsme s manželem oslovili, ať si to přošetří.
Co se týče školy, jedná se normální ZŠ, které letos schválil Kraj zavedení tvz. přípravky pro děti nějakým způsobem znevíhodněné, ať zravotné něbo sociálně. Ve třídě bude asi 8-10 dětí, některé tvz. nedozrále, cizinci / bulhar, mongol / a také asi 2 Rómové a moje Terezka. O asistenta pedagoga jsme žádali pouze mi pro Terezku a dostala schváleno 0,3 úvazku, týdně se bude učit 21 hodin. Na té to škole mají zkušennosti s postiženými dětmi, snaží se. Také jsou zapojeni do systému inkluze. Jsem zvědavá jaké to bude.
Pavlína a sluníčka.
Pavlíno, díky za odpovědi,
děti s PAS ve škole máme, ale nikdy jsem nic neslyšela o koordinátorovi, že by se přišel podívat do školy, tak to ani jednou - vím to jistě, autistu učím. Již je s asistentkou v 9. třídě My naštěstí nemusíme řešit IVP a tak se bez výrazné pomoci SPC obejdeme.
Podklady pro kraj nám dodá SPC, kde je patrně ten koordinátor, my zažádáme a a nějakou část úvazku nám kraj přiklepne. Zbytek musí dofinancovat škola, případně sháníme granty.
Mohu se zeptat, jak jste dořešili zbytek úvazku? Kdo bude platit zbývající hodiny? Nebo nebude Terezka chodit na plný počet hodin?
My s tímto bojujeme, takže mě zajímá řešení i na jiných školách. Třeba má někdo nějaké dobré řešení...
Moc vám přeji, ať jste spokojeni a všechno jde jak na drátkách.
Eva
Autistická škola
Já bych jen chtěla podotknout, že ač moje dcera chodí do autistické školy v Brně spoustu let, zatím tam ještě nezmrzla a ani nemá deprese z prostředí :DD
Ne, ale vážně. Cítím potřebu to trošku uvést na pravou míru z pohledu rodiče, který toho o té škole ví dost, za těch pár let, co tam naše dcera chodí. Já to vidím tak, že ta budova je nevyhovující, je stará a peníze na opravy a úpravy se shání těžko, ale na straně druhé tam vidím spoustu mladých, nadšených učitelek, učitelů a vychovatelek, kteří dělají svou práci s maximálním nasazením, snaží se problémy řešit, nestěžují si na děti, maximálně komunikují s rodiči, vychází vstříc, problémové jedince nevyhazují, snaží se opravdu každému dítěti individuálně věnovat. Já jsem spokojená s přístupem moc a jsem opravdu vděčná, že naše dcera chodí právě tam a co víc, ONA je tam spokojená taky a do školy se těší.
Samozřejmě na prostředí je hooodně co zlepšovat, všechno je to o penězích, taky by se nám líbilo, kdyby budova byla krásná, moderní, s novým vybavením....Ale pro nás je přednější a naprosto podstatný právě ten přístup!!!!!!!!! Srdečně zdraví Erika T.
systém
Zaznívá to tady poměrně často, nicméně znovu cítím potřebu trochu "obrousit hrany" a znovu nadhodit, že nemyslím, že existuje "správné" řešení, na jakou má postižené dítě jít - obojí má svoje velké výhody i nevýhody jak v krátkodobém tak dlouhodobém horizontu a každé dítě, každý rodič je jiný.
Osobně bych si moc přála, aby měl rodič možnost umístit svoje postižené dítě do normální základní školy (pokud má o to zájem, nebude narušovat vyučování atd.) a celá moje argumentace se točí kolem tohoto tématu. Umístění dítěte do speciální školy je určitě pro mnohé děti správná volba, pro některé ne.
Evi, smekám klobouk nad tím, co všechno pro Vaše žáky děláte, jako rodič postiženého dítěte bych čekala mnohem méně. Moc bych ale chtěla, aby rodiče postižených dětí měli šanci svoje děti na běžnou školu umístit.
Systém, který je nastavení pro vzdělávání postižených dětí je (asi) vymyšlený dobře a bohužel většina lidí žije v tom, že je o ně dobře postarané. Moje osobní zkušenosti s SCP jsou bohužel opravdu tristní, byť je pravda, že jejich chování je mimo zákon a vyhlášky a tam, kde by i byla domluva se ZŠ, končí veškerá spolupráce s nástupem SCP. Je veřejným tajemstvím, že v našem "ďolíku" se děti s komunikačním handicapem schovávají do školy pro zrakově postižené nebo tělesně postižené nebo do Prahy jenom aby se nespadaly pod dané SCP.
Toto téma je pro ně v současnosti hodně živé, nechci psát další podrobnosti o tomto SCP, děkuji všem znalým, že to nebudou komentovat ;-)
Integrace
můj syn do 20-ti let odborníky nerozpoznaný autista AS, absolvoval normální ZŠ a střední školu. Vždycky byl jiný, ale úderem puberty tak okolo 12-13 let začal ve škole trpět. Střední školu nezvládl, nikoliv kůli učení, ale nezvládl spolužáky. Takže integrace za každou cenu opravdu ne.
Syn je velice chytrý IQ 120, ale emocionálně je na to dost blbě.
Prostě nezapadl, trápil se tam a i když se nám učitelé snažili vyjít vstříc, museli jsme to vzdát.
Nyní je doma na ID.
Žije virtuálně přes net.
A uvědomuje si moc dobře, že je jiný a trápí se tím.
To je mi lito,ze kvuli
To je mi lito,ze kvuli spoluzakum nedostudoval skolu.Je to smutne.Jak je mozne,ze tak dlouho zadny odbornik nepoznal,ze se jedna o PAS.Ja mam syna ve skolce pro deti s vice vadami,je tam jen sest deti a dve ucitelky.Je tam stastny a dela pokroky.Nedovedu si ho predstavit v bezne skolce,porad pobiha,krici,asi by ty zdrave deti rusil.Puvodne jsme take shaneli beznou skolku,ale ani jedna mi ho nechtela vzit.Dalo dost prace sehnat i tuto specialni,podarilo se mi to az v jeho peti letech.Ted prozivam konecne klid,vidim uspechy a hlavne se se synem konecne pracuje v kolektivu.Vaseho syna je mi lito,ale urcite ho ceka lepsi budoucnost.
Překvapení
Pro mne by to bylo jasné, když si jako maminka odpovím na otázky: Bude se cítit Eliška v normální škole dobře? Ne, bude vždycky nejhorší. Bude se tím pádem posunovat vpřed? Ona určitě ne, je citlivka a spíš by se uzavřela. Ale při jejím mentálním postižení, to ani nebylo nutné.
Ale ono není jednoduché dostat se i do speciální školy. Dcera má odklad a měla by jít do přípravky. Až do konce června jsem čekali, zda se vejde. Pak tedy přišlo rozhodnutí, že ano, do Litvínovské, ale do dnešního dne není jasné kdo? (učitelek je málo) kde? (místa je také málo) a kdy? (počet hodin je sice daný zákonem, ale realita je jiná) ji bude učit.
Ad Štolcova a pomůcky vyráběné na koleni
Ahoj Žlababo, k té ZŠ Štocova: myslím, že je zavádějící psát, že je MÍNUS školy, že si pomůcky vyrábí na koleni. Přiznám se, že mě to zarazilo.
K té ZŠ Štolcova (ZŠ pro autisty v Brně, kdo ji nezná, vzdělává děti s PAS, má kapacitu asi 40 míst):
Na Štolcově mají dotažené strukturované učení skutečně do té formy, jak má být a je tedy maximálně individualizované, PŘIZPŮSOBENÉ každému dítěti.
V tom případě, se ale pomůcky MUSÍ vyrábět na koleni.
To přece jinak nejde!
Takové pomůcky v obchodě nekoupíte...
Kromě plusů, co tu psala jedna maminka, co má dítě na Štolcově, bych uvedla: zvládají i děti s problémovým chováním, jezdí na školy v přírodě (někdy 2x ročně), chodí s dětmi plavat, bruslit. Pedagogové, které jsem měla možnost poznat osobně, jsou skvělí.
(já tam dítě nemám umístěné, ale docházím tam se synem do SPC, na sociální nácviky a jsem zapojená v jednom jejich grantu).
Mimochodem Štolcova získala na ty individualizované pomůcky i tento grant: http://www.autistickaskola.cz/esf/vznikajici-pomucky
http://www.autistickaskola.cz/esf/o-projektu
Štolcova
Jetě bych k tomu podotkla že tato škola je spíše vhodnější pro děti s těžším autismem popřípadě s kombinovaným postižením.
Nevím jaká je nyní situace ale před osmi lety kdy jsem sháněla umístění pro dceru, těch možností tolik nebylo.
Doporučovali nám akorát školu na ulici Ibsenova kde mi to přišlo daleko trudnomyslnější než na Štolcově.
Už jen ta volnost pohybu, pokud zrovna Lucka nemá svůj den může pouze relaxovat na pohovce a později úkol dokončit.
Mimochodem škola se nachází jen 5-7 minut jízdy MHD od hl. nádraží!
Nevím Žlababo kdy jsi tam naposledy byla ale od té doby kdy v roce 2003 začínali to tam dost prokouklo, už to není pouhá zvláštní škola!
Posudte sami jaké to tam je
http://profil.lide.cz/ASTRIER/fotogalerie/?album=566327#galerie
A ještě bych objasnila co znamená chudí duchem, neznamená to mentální zaostalost ani chudobu co se majetku týče nýbrž se jedná o lidi pokorného ducha.Znamená to že se ve všem spoléhají na Boha.
Je to vysvětleno na několika místech v bibli např. Hledejte nejdříve Boží Království a vše ostatní vám bude přidáno, nebo pokud nebudete jako děti nevejdete do božího království a pod.
Zlababo,proc tolik bojujete o
Zlababo,proc tolik bojujete o to,aby Vase deti chodily do beznych zarizeni?Tolik se zmenil jejich zdravotni stav?
mě tedy pdle fotek ta škola
mě tedy pdle fotek ta škola připadá vpohodě-to zš,kam jsem chodila já,je a byla mnohem horší, a i tak mi to nepřišlo jako děcku nijak špatné...ale každý máme jiné představy
Taky jsem zasla.Z fotek
Taky jsem zasla.Z fotek naprosto pekna skola a dobre vybavena.Pokud si ucitele a rodice vyrabi pomucky na koleni,je to spis o tom,ze to delaji radi,ze je to bavi.Sama si vyrabim pomucky pro syna nebo s pomoci asistentky z rane pece,nevidim na tom nic divneho.
Na novinkách
je článek o naší škole,přišel mi e-mailem
http://www.novinky.cz/veda-skoly/243981-v-brnenske-skole-zacina-vyuka-uz...